STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

„Děkujte Bohu! Velebte ho, jakoţ já ho velebím. Děkujte a slyšte, co jsem té chvíleviděl.Pryč jsem byl na poli v boji, viděl jsem náš český lid, ale nedobře šikovaný protiUhrům. A ti znenadání na naše uhodili, a zle bylo... Aţ se mi srdce chvělo úzkostí. A vtomzhlédl jsem, ó slyšte, v jasné záři svaté dědice: nejprve svatého Václava v lesknoucí se brní apřílbě na hlavě.Po boku měl meč ve zlaté pochvě plné perel a v pravici nesl svůj praporec. A za nímsvatý Vojtěch v biskupském rouše, pak svatý Prokop opat, ten měl berlu v ruce, a naposledkráčelo pět bratří mučedníků 26 v řeholním rouše.Svatý Václav se ohlédl na svatého Vojtěcha a Prokopa a na všechny, i řekl, zřetelnějsem slyšel:,Naše vojsko mdlí, protoţ pojďme jemu na pomoc.’ Jak to pověděl, obrátil praporecproti nepřátelům, kteříţ všichni se pak obrátili a prchali, kdyţ naši do nich statečně bili,zpívajíce tu sladkou písničku Hospodine.“Jan Svojslavův sepjal ruce a všichni kolem jeho loţe se divili a pravili:„Jistě dal dnes Pán Bůh vítězství našemu králi!“Pak, kdyţ došly zprávy z pole a vojsko se vrátilo z vojny, ukázalo se najisto, ţe JanSvojslavův měl to vidění u vytrţení mysli na úsvitě toho dne, kdy Čechové na Moravskémpoli dobyli slavného vítězství nad Maďary, a to dvanáctého dne měsíce července léta odnarození Páně 1260, jak svrchu jiţ psáno.IVPraporec svatého Václava zmizel za bouří, jeţ stíhaly naši vlast, a není paměti, jak zasvé vzal,za které doby. Jen pověst těší, ţe nebyl zničen rouhavou rukou, ţe se nestal kořistí cizích,nýbrţ ţe je ve vlasti a zase tam, kde býval a odkud byl před věky vzat v čas hroznéhonebezpečenství na záštitu a povzbuzení českého vojska: v hrazeném kostelíku vrbčanském.Tam však jiţ neodpočívá v bývalé schráně, nýbrţ v bezpečnější, ale takénedostupnější: v chlumku pod kostelem, v pevném sklepení na mramorovém stole. Ticho tam;řinčení zbraně umlklo i hrdin hlas. Ale v šero té kobky, jímţ svítí zlatý hrot svatého praporcejako naděje v temnotách protivenství, zaléhá shora ohlas bitevních zpěvů „Hospodine,26 Benedikt, Matouš, Izák, Křišťan a Jan bratři řeholní, poustevníci v krajinách polských, r. 1004 umučení odloupeţníků. Ostatky těchto mnichů přenesl kníţe Břetislav I. z Hnězdna zároveň s ostatky sv. Vojtěcha a bratrajeho Radima (Gaudentia).73