STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

A kamkoliv se pak pan Jaroš z Poděhus s praporcem obrátil, všude nepřáteléustupovali, couvali, obraceli se na útěk, a ţelezní muţi nedošli ţádného ourazu, ani jejichkoně.Kdyţ se ta zuřivá bitva začala, bylo odpoledne a dusno aţ mrtvo, viděli ti, jiţ stáli zavalným vojskem v záloze, úţasnou věc:Nad zástupy českého vojska pěších a jízdných, nad spoustou helmic, nad praporcihoufů zjevil se pojednou veliký pták, nesa se na rozpjatých křídlech. Byl to orel, ale bělostný,barvy bělejší neţli sníh, a hlava mu zářila zlatem i hrdlo, a světlost byla kolem něho.Vznášel se nad českým vojskem, a zrovna nad korouhví svatého Václava. Nad nípoletoval, kdekoliv v kolotání a víření vraţedné bitvy se mihla a vlála nesená nejvyššímpurkrabím.A bělostný, zářivý pták, nastojte, počal růst a rostl, peruti jeho se šířily šíř a šíř, aţ serozpjaly nad veškerým ţelezným šikem. Zpod ohromných perutí padl na něj stín jakoby zmraku a halil jezdce i koně. Jen praporec svatého Václava zůstal jasný a světlý, a zlatý jehohrot zářil a svítil za šera stínu sám jediný a hořel tajemným světlem jako blesk paprsku nadspoustou vojska.Pak rázem pohasl, bělostný orel v povětří zmizel a ţhavé slunce svítilo zase na všeckovojsko.To v hodinu nešporní, kdy Moravským polem hřměl jásavý pokřik českého vojska,kdy ve mračnech prachu hnali se Uhři divokým útěkem, ve zmatku nazpátek k řece, Kumáni-Plavci, Tataři, Maďaři a všechno jejich vojsko, kdy v šíleném strachu skákali všichni doMoravy, aby se dostali na druhý břeh. Ale hynuli ve vlnách, v proudu, koně i lidé, a tak, ţestavili tok řeky, ţe přes houfy jejich mrtvol mohli Čechové snáze na druhý břeh, zmocnit sebohatého leţení a hojné kořisti uherské.Do té uherské války, kdyţ na jaře nastávala, chystal se také Jan, Svojslavův syn,statečný zeman. Ale kdyţ si koně, zbraň a zbroj všechnu připravil, upadl do těţké nemoci.Tak nemohl do sedla, a musil na loţe. Tu přeleţel nejeden týden. Ale nejvíce hotrudilo, a proto teskný býval, ţe nemohl s králem na vojnu, a pak, ţe nešly z pole do jehodvorce ţádné noviny, jichţ se nemohl dočekat.Jednou, všechen dvůr odpočíval ještě v jitřním šeru, upadl v těţký záchvat, takţepřátelé u jeho loţe myslili, ţe nastala jeho hodina. Zsinaloť mu líce, přivřené oko jako byhaslo a bolestnými vzdechy zvedala se prsa.Pak utichl, leţel, aţ líce se počalo měnit; oţivlo barvou, rty se usmály, a vtom otevřeloči, zplna a jasně, čile se vztyčil, a sedě na loţi, promluvil hlasem radosti plným:72