STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Nejvíce však se lekali Peruna, hromu vládce, jeho blesku, „boţího posla“, a jinýchmocných běsů, kteří oslabovali tělo lidské, jeho kosti, a rozum zatemňovali. Je prosili,k studánkám dary přinášeli, černé slepice neb holuby, oběti zabíjeli, zvláště Velesi, abychránil jejich stáda od moru a ţehnal jim.Volněji bylo v ohradě dědin. Tu chránili stavení domácí bohové, dědové, duchovépředků, jejichţ obrazy stály na posvátném místě u ohniště. I škádlivý šetek, drobounký bůţeks pazourky na rukou i na nohou, přinášel štěstí domu, i skřítek, jenţ opatroval statek, dobytekhlídal a krmil, zato však čeledi v noci spánek rušil. A dokud líhal pod pecí nebo pod prahemdomácí had, starý hospodář, neodešlo štěstí a poţehnání.Kdyţ padalo za jeseně listí a husté mlhy uléhaly na krajinu, kdyţ země umrzla a sníhvšechen kraj zasypal, shromaţďovaly se rodiny v prostorných jizbách povalových stropů,zavřených okenic.Kamenná velká pec je vyhřívala, oheň pak na ohništi osvětloval. Rudá jeho zář míhalase po stěnách, kde visely štíty tmavými koţemi potaţené, tenata, luky, dřevěné toulce vjezevčině, nedlouhý meč, mohutný oštěp i těţký kamenný mlat, kde parohy jelenů i zubří rohyvrhaly po stěnách křivolaké stíny.V míhavém tom světle ţeny předly, muţi spravovali hospodářské náčiní, zbraňchystali nebo po namáhavém lovu odpočívali. A bylo hovorů, různých řečí i starých zpěvů.Lovci vypravovali o zápasech s medvědy i zubry nebo o divých, zarostlých muţích,kteří sami neviděni zavádějí přes bludný kořen do lesních pustin a bařin, ţe se mnohý lovectak zaveden více z hvozdu nevrátil.A staroch bílých vlasů i bílé brady rozbíhal se myslí po dalekých končinách prvotnívlasti, vzpomínal na půtky a boje prvních časů, na statné hrdiny, na mocného vojvodu, jakvstal, kdyţ bylo o půlnoci před bitvou, odjel od vojska a počal výt jako vlk, a vlk ozval sejemu vytím a počali výt vlci mnozí.I šla řeč dál o divných zjeveních a viděních za hustých nocí, na blatech, v širém poli ilesní pustině, o zmecích ohnivě se nesoucích tmavou nocí, o zlé jedubábě střehoucí ţivou amrtvou vodu, o bílých sudičkách zjevujících se u kolébky novorozených, o čarodějnýchvědmách, o zlých a dobrých znameních, a se svatou hrůzou naslouchali všichni tajemnýmvěštbám rodu a plemene.Kdyţ oheň uhasí, lehali na loţe vystlaná koţemi, poničivše dědinu modlitbou dědům.Jejich duchové starostně opatrovali statek potomků. Ţilať a kvetla příchylnost krve, rodinnáláska do kolikátého pokolení, pojíc ţivé s mrtvými, plynoucí čas s tím, jenţ dávno jiţ přešel.7