STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

A pěší umdlévali, zastavovali se. Ale rytíř, jenţ jel v předních řadách v krouţkovébrní, statečný markrabí Albrecht řečený Medvěd, a vedle něho pán snědého líce a černýchvlasů, v plné zbroji, sám Otík Černý, jen kupředu kynuli a pobízeli.Tak dospěli výše a jiţ dolů se pouštěli klikatou, neschůdnou cestou, aţ přední houfy ivalný voj se dostaly nadol. Tam v chlumeckém oudolí stálo jiţ české vojsko v úplném šiku.Nad houfy se třepetaly korouhve zářícím mrazivým vzduchem a nad ně nejvýše praporecsvatého Václava, praporec všeho vojska. Kaplan Vít jej drţel, maje na sobě brnění a přílbu; sním kolem praporce stálo dobře sto českých pánů s tasenou zbraní, a probošti, kaplane,všichni bedlivá stráţ posvátného znamení.Zraky všech Čechů před se hleděly, kde proti nim stál nepřehledný šik nepřátel. Koncejeho nedozírali, všecko údolí se jím hemţilo a nesčetné blesky od zbraně a zbroje míhaly senad tím ohromným černavým mračnem. Nastala chvíle rozhodná; všem zabušilo srdce předtěţkým, nerovným bojem.Vtom kdosi vykřikl, vzhůru ukázal, a hned všichni pohlédli k nebesům, kdeţ zářícímvzduchem plul veliký orel. Na mocných perutích, široko rozepjatých, nesl se nad českýmvojskem a letěl vpřed, přímo k německým vojům. Jak z úţasu ztichl všeliký hlas a hluk,slyšeli všichni skřek velkého orla. Proti Němcům letěl, proti nim křičel, jako by cítil svoukořist.Ještě nezaniklo dobré to znamení a slyš, mohutný zvuk se ozval nad českým vojskem.Zazvučel zvonu hlas a za ním se rozhučel zvonů velebný hlahol a nesl se nad hlavami všech.Vše ţaslo. Tajemný zvuků proud dojímal vše a všechny povznášel. Líce se jasnila, zrakovézářili a mnozí se chvěli pohnutím. Kněz Vít u vytrţení pobledl v tváři a z očí mu vytrysklyslzy. Unesen pohnutím hleděl k nebesům a vtom zvolal do ticha plného posvátné hrůzy:„Ó bratři! Pán Bůh je s námi. Ó buďte stálí! Stálí! Vizte tam! Vidíte svatého Václava vnebeské záři, sedí na bílém koni, v bělostném rouše a drţí kopí s tím praporcem a bojuje zanás. Hleďte, vznáší se nad námi, přejasný – Svatý Václave, dědici české země!“Všichni ţasli, oči, ruce k nebi obraceli, mnozí radostí ronili slzy, všichni vtom jednímpomyšlením zapěli ze srdce, s pohnutou myslí „Hospodine, pomiluj ny!“ Údolím daleko, dosvahů zavátých strání zvučela velebná píseň, dědictví předků. A jak zahlaholila, kynul z koněkníţe Soběslav mečem a všecko vojsko zpívajíc, nadšeno, dychtivo bitvy, vyrazilo protinepříteli.Zpěv zanikl v bitevní bouři. Bouřila údolím, kde se vojska srazila. Němci se statečněbili, ale nevydrţeli. Nemohli. Jako příval vrazili na ně Čechové, zpředu voj hlavní, pak doboků zálohy. Tepali, bili nepřítele, „červenou sukni“ mu stříhali, tiskli ho zpět do úvozu.69