STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

hluku v sypkém sněhu jako vidění, pádili pod jasným nebem, z něhoţ dosud tiše a hrozivěsvítilo zlověstné znamení v míhavém, třpytivém svitu nesčetných hvězd.IITak chvátali v noci i za dne, bez únavy, hnali se stopou českého vojska. A byla stopa patrná,zdaleka znatelná, široká to cesta ve sněhu, zdupaná, plná nesčetných šlépějí, znamení podkovi lesklých na slunci pruhů po těţkých saních.Tou cestou ujíţděli bez rozpaků stále na sever. Před nimi se vznášel mrak bělavé páry,jak ji vyráţeli pádící koně z rozšířených chřípí. Mráz byl, tváře se rděly a stříbrným jínímskvěly se kníry a brady vyzbrojených jezdců a jíním zbělely vnitř uši vytrvalých klusáků i srstjejich i hříva.Jiţ se před jezdci obzorem zvedl pás Krušných hor v bělostném hávu, jiţ minuliTeplice; za nimi dojeli svého vojska. Kaplan Vít z koně skočil a rovnou se bral do kníţecíhostanu. I zaradoval se kníţe Soběslav, Bohu děkoval, kdyţ vše uslyšel, a hned dal hlásit povšem vojsku, co se jest zběhlo.Radostná novina se větrem rozlétla po leţení, a kde kdo byl a mohl, chvátal na prostorke kníţecímu stanu, aby tam spatřil ten div. Tam stál sám kníţe, statečný pán, v šubě vzácnoukoţešinou lemované, stál na hrubých saních, aby byl ode všech vidin, a s ním kněz Vít. Kníţebez přílby, bez čapky, prosto vlasy jako jeho kaplan, vznášel do výše praporec, volajenadšeně, hlasem dalekozvučným: „Toť znamení milosti boţí! Tu kopí svatého Václava a nakopí, hle, ten praporec, kterýţ nám svatý Vojtěch zjevil.“A všichni, staří mladí, zemane i obecný lid, smekali, klekali, ţehnali se kříţem, a hlasyúţasu, radosti, nadšení i díků nebesům zvučely hlasno kol saní a kníţecího stanu.Radostná novina spěla pak leţením dál, aţ k zásekám, kdeţ v sněhu číhali nad úvozy aúţinami vrchů, a dál aţ k předním stráţím. Ty nazejtří daly jiţ zprávu o Němcích.U veliké síle se blíţil různý německý lid, Sasíků nejvíce a Durynků, Flandřanů, Frísů aBrabantů veliký houf, téţ Rýňané a ze Švábska a z bavorské země. Nekonečná všech řada sečernala cestou mezi zasněţenými vrchy, vinula se jako obrovský had vzhůru, dolů a zase dovrchu. Namáhavě, těţko. Byloť neschůdno i koním, i lidem. Sněhem se brodili, do závějízapadali, smekali se, padali. Byl mráz, a potem se zalévali, z koní se kouřilo. Těţká zbroj byladvojnásob těţká na horských stezkách.Nejeden rytíř, sloţiv ze sebe odění, kráčel pěšky vedle svého koně.68