STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

nazejtří, jak vojsko vytrhne, vzali s sebou do pole jako záštitu a ochranu proti nepřátelům. Alekdyţ ráno zasvitlo, kdyţ knězi a ţupane, zemane, lid, hrnuli se do kostela na hradě, kde mělabýt slouţena mše svatá, prve neţli by vojsko se dalo na pochod, jediný kníţe sám prodléval.Meškal té chvíle v komnatě se svým kaplanem Vítem, jejţ si dal náhle zavolat. Bylkněz Vít muţ celý, muţ pro svůj jazyk horlivý, zboţný a statečný, kníţeti milý. Teď po ránuoznamoval mu kníţe, vzrušen a pohnut, podivnou věc.„Slyš,“ pravil, „jaký jsem měl této noci sen. Zdálo se mi, ţe přistoupil k mému loţisvatý Vojtěch a poručil mně, abych vzal do války praporec jeho otce, ten praporec ţe jeuschován ve vrbčanském kostele. Divné to bylo vidění, a chci ho poslušen být. Ale jiţ neníprodlení, všichni na mne čekají a je čas, abychom vytrhli. Vypravíme se hned, po mši. Ale ty,kněze milý, učiň mi po vůli; vsedni na kůň a pospěš do Vrbčan přesvědčit se. Vezmi zbrojné ssebou, ať nejedeš sám. Najdeš-li tam Slavníkův praporec, vezmi jej ve jméno mé a rychle jeďza námi, abys nás stihl ještě včas.“Statečný kaplan, potěšen divným viděním, rozjařen nadějí v pomoc vyšší, ochotně, sradostí a bez meškání vyplnil vůli svého kníţete. Neţli bylo po mši, neţli kníţe za zpěvuvšeho vojska vytrhl do pole, byl jiţ z praţského hradu. Dva dvorští zemane a několikzbrojných jelo s ním; na rychlých koních uháněli k Českému Brodu, odtud pak dále, mimoChotouň, rodnou ves Prokopa svatého, jeţ zůstala vlevo, a jeli dále k Vrbčanům vsi. Ta kdysipatřila k velkému panství mocného Slavníka. Neţli pohasl zimní den, vjíţděli do tiché, vsněhu zapadlé dědiny.Nad ní, na mírném návrší, pnul se k zardělým nebesům okrouhlý kostel, hrazenývysokým náspem i zdí. Věţ v popředí čněla, hájíc jediné brány v ochranné zdi. Tam plebánuvedl kníţecí posly hledat skrýše s korouhví svatého Vojtěcha a jeho rodu. Den zhasínal ašero se kladlo tichou svatyní veskou.Kněz Vít, druţina i plebán klečíce před oltářem tiše se modlili, aby nadarmo nebylacesta.Pak rozţehli voskové svíce a hledali, aţ za oltářem ve zdi uhodili na skrytý výklenek av tom výklenku na starou rouchu, na hedvábný pruh neširoký, od polovice rozdělený ve dvauţší pruhy, s vyšitým znamením hvězdy.I zaplesali všichni a poklekli za knězem Vítem, jenţ padnuv před oltářem na kolena,hlasem velebil Boha, ţe jim popřál toho znamení a naděje vítězství do těţkého boje.Sotvaţe sobě a koním popřáli oddechu, jiţ opět vsedli do sedel a chvátali zpět. Nicnedbali noci. Chvátaliť s pokladem, aby včas dojeli vojska. Pádili tichou, mrazivou nocí bez67