STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Kdyţ se dělný lid navečer z pole vracel, hřmělo na chropínském hradě veselí; zvučelyčíše, strany a zpěvy při záři pochodní a svící. A kdyţ lid pospav po lopotné práci, záhy zránase bral zase na pole, bylo na hradě ještě hlučno.I hleděli váţně k panskému sídlu, starostně mluvíce, jaká to správa a co z toho bude. Apokaţdé vzpomněli předobré paní králové. Litovali jí z té duše a povídali si, co zkouší, jakdobrá ta paní všecko to těţce nese a jak se straní radovánek, hodů, jeţ se jí oškliví.Lid se nadarmo nestaral. Králi jiţ nestačilo ani jeho vlastní, ani královské jmění natakové hospodářství. Proto se jal ukládat veliké daně, nové a nové, větší a větší, a ukládalberníkům, ať ţádnému nic nepřehoví, ať třeba i tisknou, kdyţ by poddaní nechtěli platit.Jiţ nehleděl lid k chropínskému hradu váţně a s obavou, ale s hněvem a záštím, a jiţpronaříkali krále a kleli mu. Jen o králové se řeč neměnila. Ba ještě s větším pohnutím o nímluvili, jak za lid u krále prosí, oroduje, aby ho tak neutahoval, netiskl.To pravdu mluvili; ţádný však neviděl slz, jeţ králová o samotě, potají v hořkém pláčiproplakala, nikdo neslyšel, jak králi z úzkosti o něho a z lásky srdečně, mírně domlouvala, jakse král na ni osopoval, jak hrabě odbýval, jak se sklopenou hlavou, všecka se třesouc,vycházela a divţe neklopýtla, jak se jí tmělo v očích hanbou a slzami. Aţ jednou král, kdyţopět uloţil novou berní a králová zase za lid prosila, tím popuzen, ve vzteku vytrhl meč a hnalse jím po své manţelce tak prudce, ţe div uklouzla ze dveří ven.V tom divokém hněvu poručil král, aby ji té chvíle hned vyvedli ze hradu, aby ji nemělani na očích. A kdyţ vyhlédl oknem k bráně, děje-li se po jeho rozkazu, a kdyţ spatřil ubohoupaní, chytl ho nanovo takový vztek, ţe výraziv z komnaty, hnal se za ní s dobytým mečem.Ale králová ho zahlédla včas.Neţ nikde neměla zastání, nikde ochrany. Ve smrtelné úzkosti hleděla kol; nikde všakútočiště. Jen lán dozrávajícího ječmene stál u cesty, lán širý a poţehnaný, jenţ svítil se naslunci krásně bělavý v ourodě bohatých klasů, v záblescích nesčetných vousin.Vraz pohnula se tichá hladina širého lánu. Klasy se rozhoupaly a nad nimi se míhalyzlaté královniny vlasy. Prchala ječmenem, aţ pojednou v něm zmizela, zapadla jako ve zlatétůni.A hned se zase ztišily vlny po lánu, hladina ječmene se zavřela, byla tichá jako vbezvětří; král doběhnuv darmo se ohlíţel, kam zmizela jeho paní.Ji našly pak vesnické ţeny a vedle ní děťátko, jeţ se jí tu narodilo. Odnesly je do vsi,tam je pečlivě ošetřovaly, a královu synáčku daly jméno Ječmínek na památku toho, ţe senarodil v ječmenu. Král se však o tom útulku dověděl, a nemaje lítosti ani se svým dítětem,dal manţelku i syna pryč odvést. Ţoldnéři je zavezli do odlehlé končiny nějaké. Kam, nikdo62