STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Ale král zůstal tvrdý proti němu po všechen čas a zapomněl nevděčně, co svatý tenmuţ pro moravskou říši učinil, ţe jí přinesl světlo pravé víry, ţe obětoval jeho lidu všechnosvé dílo, všechen svůj ţivot. Ano ještě ho stíhal a rušil jeho řád slovanský na radu jehonepřátel z Němec.Svatopluk však bez trestu nezůstal; slova Metodějova se vyplnila. Opustiloť štěstímocného krále, jenţ zůstal v zlořečení; z kolika stran vojensky na něj táhli a na jeho lid: Uhři,Poláci, Němci a také Čechové se bouřili a nechtěli mu být poddáni. Všichni jeho zemimoravskou hanebně drancovali a hubili.Král napínal všechny své síly, aby se ubránil tolikerým nepřátelům, aby odvrátil tysvízele od své říše. Neţ bouře za bouří šla, rána za ranou a zhouba ustavičná.I prohlédl král a poznal, ţe jiţ naň přišlo boţí dopuštění a ţe všecko to neštěstí se dějezemi jeho jenom pro něj, pro jeho pýchu a zpupnost. A tu často mu přicházel na mysl biskupMetoděj, proti němuţ se tak provinil. Vzpomínal na něj a lítost ho pojímala.Zasmušoval se v duchu, kdyţ slyšel, ţe nepřátelských spoust přibývá, ţe země víc avíce hyne, kdyţ nářek poddaných zevšad se jiţ rozléhal a svíral srdce. Proto povolal lechy apřední zemany, své rádce, a ptal se všech, co má činit. Neţ oni ţádné rady proti dopuštěníboţímu mu dát neuměli.Tu, kdyţ ta rada, jiţ svolal ve svém vojenském leţení, navečer skončena, odebral sesám, zasmušilý a smuten, do svého stanu. A více ho pak dvořané a nikdo jiţ nespatřil. Okolopůlnoci vyšel opět ze stanu, to stráţ viděla, vsedl na koně u stanu přivázaného a jel tiše spícímtáborem. Nikdo si ho nevšiml, stráţe pak, jeţ na kraji leţení stály, poznavše ho ne vzkřikly naněj; uctivě ho pustily, ač jim bylo divno, nač tak pozdní dobou vyjíţdí.Nikdo netušil, ţe jiţ dlouho neměl klidu a spokojenosti ve vší slávě a moci, jak hosvědomí tíţilo, ţe se tak obořil na velebného dobrodince moravské země, ţe rušil jeho řád aobřad. V bezesných nocích zkroušeně přemítal na mysli, jak by se kál. Aţ té chvíle serozhodl, ţe se vzdá toho, co jej k té zpupnosti zavedlo, královské moci a slávy, ţe nechávšeho, vojska, dvoru a sluhů, pokladů i krásné zbraně, vší moci, kterou hřešil, ţe opustí vše,aby zbavena byla moravská země neštěstí a trápení, jichţ pro něj zakoušela.I vyjel pryč z leţení a jel pustou nocí, aţ dojel najedno místo na stráni hory Záboru,kdeţ všude se černaly rozlehlé, neschůdné hvozdy a kde předtím tři poustevníci vystavělis jeho podporou kostel.V tom černém lese, na odlehlém místě mezi stromy a houštím, probodl mečem hruďsvého koně a pak zahrabal ten meč zardělý krví věrného zvířete. Bezbranný bral se pak dáletmavým hvozdem neúnavně, modle se, aţ za ranního svítání přišel k těm poustevníkům.60