STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Ptali se všude a všude pak ţasli a trnuli, kdyţ kdosi oznámil, ţe na hon, dnes ráno,před svítáním ţe si král vyjel na hon s četnou druţinou a lájí. Na hlučný hon v takovýposvátný den!Pak rázem umlkli, kdyţ se pojednou objevil velebný Metod. Nastávalť jiţ polední čas,a svaté mše déle jiţ odkládat nebylo moţná. S arcibiskupem vstoupili k oltáři knězi, diákoni,všichni v bohatých kostelních řízách. I začal arcibiskup bohosluţbu; diákoni a knězipřisluhovali, kadidlo zapálili, zpěvy zapěli a zpívali.A lid, kleče i stoje, maje sepjaté ruce, hleděl na krásu oltáře v plné záři švec, v nichţtaké se třpytila kněţská roucha i řezby i obrazy, naslouchal modlitbám a kněţskému zpěvu,hlaholil pod klenbou sborem i různo. A všichni rozuměli čtení Písma, modlitbám, zpěvům,kaţdému slovu a jati vroucí, srdečnou zboţností jako u vytrţení povznesli mysli své k Bohu.Na krále zapomněli.Vtom zalehl do chrámu ohlas pustého, temného ryku, zmatený halas, divá směs zvukůa hlasů, jeţ kvapem, letem se blíţila, rostla jako lomoz vichřice. Ryk a divoký křik, troubenírohů, štěkot psů a řehtání koní. Jiţ před samým chrámem ta bouře zahučela, jiţ na prahu, jiţpod klenbou hřmí, jiţ hrnou se strůjci této bouře chrámovou lodí, přímo k oltáři. V čele všechkrál Svatopluk s čapkou na hlavě a s mečem v ruce, za ním lovecká druţina se psy.Umlkli knězi, lid strnulý ustupoval, choulil se, tlačil se ke zdem a sloupům. Král však,nedbaje nikoho, mávaje nahým mečem, hnal se k oltáři a křičel divě na arcibiskupa, pročnečekal, proč šel k oltáři, proč nečekal. Ale u stupňů oltáře zarazil prudký krok a planoucímzrakem hleděl, kdyţ stanul tváří v tvář svatému muţi.Ten, stoje proti němu, pravici vztáhl.„Ni o krok dále!“ zvolal u svatém hněvu, „ať Bůh tě na místě neztrestá! Ďábelskoupýchou jsi posedlý. Tvé libovůle mám být více poslušen neţli zákona duchovního. A zneuctilschrám Hospodinův! Proto zůstaneš v zlořečení a Bůh tě poníţí!“Král, rudý po líci, hrdle, hněvem jiţ lítý a slepý, řečí tou jako udeřen a pohledem,velebou přemoţen, zarazil se, meč sklonil, váhal, pak obrátiv se, pádil z kostela ven a za nímhlučící lovci a láje.Ale jak přišel do svého hradu, znovu ho posedly pýcha a vzdor. Nechtěl uznat svéhoprovinění a styděl se i hněval, ţe se dal slovem a pohledem biskupovým tak přemoci. I poslalhned k němu a vzkázal mu, aby jiţ před jeho oči nechodil. Svatý muţ tak učinil a hned sevydal z Velehradu na apoštolskou cestu po krajinách, jichţ byl duchovním správcem avůdcem, a všude kázal, křesťanskou víru rozmnoţoval a utvrzoval. A tak činil aţ do své smrti.59