STARÃ POVÄSTI ÄESKÃ ALOIS JIRÃSEK - Rodon
STARÃ POVÄSTI ÄESKÃ ALOIS JIRÃSEK - Rodon STARÃ POVÄSTI ÄESKÃ ALOIS JIRÃSEK - Rodon
A sekal. Chlapec zvědavě hleděl na kaţdé seknutí, jak se led rozstřikoval, štípal apukal, aţ se pak zamihla voda, aţ dobře bylo do ní vidět širokým otvorem. Tu Durynklahodně pobídl:„Ó, panáčku můj, podívej se, hle, jak plovou rybky pod vodou. Co jich je, jak se tamhemţí!“A chlapeček, důvěřuje, nic netuše, po pacholetsku sklonil kolena a kleče díval sedychtivě do vody po rybách. A jak se nahnul, jak níţe naklonil kadeřavou hlavičku, dostalsekerou do útlého krku.Krev rozlila se po čistém ledu a bělostném sněhu. Durynk odhodil sekeru, vytrhl zmošny u pasu nůţ a dokonal ohavné dílo. Pak chvátal pryč, odtud.V olších, ve stromech počalo se jiţ tmít, za kmeny plál obzorem červený pruh pozhaslém dni.V tu chvíli teskného soumraku našli lidé na ledu chlapecké tělo bez hlavy. Po čapce,jeţ stranou sletěla, po koţíšku poznali, ţe to trup kníţecího syna. Strnuli, zděsili se a hořcelitovali nebohého chlapce. I odnesli jeho tělo na hrad.Tam se však marně sháněli po Durynkovi. Řeklo se jim, ţe si před chvílí náhle dalosedlat koně a ţe na něm vyjel z hradu. Kam, nikomu neřekl a nikdo nevěděl.IINa praţský hrad rovnou zamířil. Kdyţ sem přibyl, seděl kníţe Neklaň právě v radě s lechy,Durynk, chtěje přede všemi svůj skutek oznámit, nečekal a vstoupil. Vstoupiv pozdravil, akdyţ kníţe překvapen jeho příchodem jemu pokynul, promluvil hlasem přede všemi:„Býval jsem luckému vojvodovi věren, ale tobě, kněze, chci věren být více. Věř tomua věz, ţe jediným seknutím sekery toho jsem dovedl, abys ty, kněze, abyste vy všichnibezpečně spali na obě uši najednou. Pamatoval jsem, ţe kdo chce v domu škody zbýt, nedájiskře ohněm být. A tu jiskřičku jsem já předešel, uhasil, abych vás od budoucí zkázyzachránil.“Rozbaliv uzlík, který pod paţí měl, vyňal z bílé rouchy uťatou hlavu chlapcovu, zlatěkadeřavou; byla ještě jako ţivá, jediné ţe nemluvila. I poloţil ji na stůl před kníţete a lechy azvolal, ukazuje na hlavu:„Hle, mstitel krve otcovy, který by vás jednou hubil, leţí poraţen bez vaší krve! Ten,věřte, kdyby byl došel muţného věku, mnohý z vás a z vašich měl by krvavou hlavu.“54
Zhrozil se kníţe, odvrátil tvář, zhrozili se lechové. Hlasy hněvu, hrůzy, ošklivostizvučely síní. Aţ kníţe pak povstav, hněvem zarudlý, jiskře očima, prudce k Durynkovipromluvil:„Skliď z našich očí svůj dar, nešlechetníče! Komus chtěl poslouţit? Mně? Coţ myslíš,ţe bych byl nedovedl učinit to, cos ty spáchal? A já bych byl svého nepřítele zhubil, ale tyszabil svého pána. Syna svého dobrodince, nevděčníku! Já ti ho zabít nekázal, ale abys ho ctněchoval. Tys ho měl stříci, a tys takto s ním udělal? A tys odměnu očekával? Nuţ udělím ti ji, avěru veliký dar tobě dávám. Věz: ze tří smrtí sobě jednu zvol, kterou budeš chtít. Buď pohlavě skočíš z vysoké skály, buď sám se oběsíš na kterémkoliv stromě, buď probodneš sevlastním svým mečem.“Durynk jako sníh bledý vyslechl rozsudek rozhněvaného kníţete, pak hlavu sklopivzraky, bral se ze síně a třesa se povzdechl:„Běda, toho jsem se nenadal. Běda!“Ale nikdo ho nelitoval. I odešel Durynk z hradu a oběsil se na jedné vysoké olši, jeţstála vedle cesty. Odtud té olši, pokud nebyla poraţena, říkali Durynkova olše.IIIZa onoho času rozkládal se na Skalkách proti Vyšehradu posvátný starý háj 22 . V šeré jehohloubi pod krytem mocných stromů stála na omšeném balvanu mračná modla Morany,strašlivé bohyně, jeţ vodila lidi k věčnému prahu. V šerém tom háji i kolem něho volnouvýšinou bylo pole její neúprosné vlády. Početné mohyly trávou zelené zvedaly se tu nadpopely mrtvých.Níţe na svahu, opodál potoka Botiče, nad nímţ se splétaly haluze košatých korun, bylamenší „hrobka“; ale vzácnější popely skrývala.Tu ve stínu šumících stromů odpočívali ve hrobech kameny obloţených, podnasypanou mohylou vojvodové země. Moudrý Přemysl, jenţ zemi dav zákony a řád, první bylsem uloţen, a všichni, jak po něm ze stolce kníţecího zemi vládli: Nezamysl, Mnata, Vojen,Vnislav, Křesomysl. Tu pochovali také kníţete Neklaná, kdyţ mu smrtí ztichlo srdce.22 Starý dům na břehu Botiče pod Vyšehradem, ozdobený na svém průčelí málo vkusnými obrazy pětipohanských kníţat českých a kníţete Vratislava a sv. Václava, stál dle pověsti na místě, kde bývalo pohřebištěpohanských kníţat českých. Říkalo se tu Na hrobce. Pohřebiště obecné, „velká hrobka“, rozkládalo se prý naSkalkách na návrší, kde nyní stojí klášter Na Slovanech. Tam, kde prý stávala modla bohyně Morany, zaloţil sv.Václav malý kostelík, sv. Kosmy a Damiána, který podnes stojí před kostelem Na Slovanech. V nynější svépodobě pochází ze 17. století.55
- Page 6 and 7: IIVšem pak nastala těţká, lopot
- Page 8: Dědina v ohradě plotů, sněhem z
- Page 11 and 12: Posadivše ho na stolici nad hrobem
- Page 13 and 14: S největší však oddaností vzhl
- Page 15 and 16: Na těch schodech stály kněţny.
- Page 17 and 18: Všude po stolech stavěli veliké
- Page 19 and 20: Všichni kol strnuli nad divokou ř
- Page 21 and 22: však a opatrně, neboť snadno je
- Page 23 and 24: Zatím jako by země dala suchému
- Page 25 and 26: Jezerkou často meškali, tam, kde
- Page 27 and 28: „Slyšte, stateční vladykové a
- Page 29 and 30: A v poţárů záři krvavý boj -
- Page 31 and 32: DÍVČÍ VÁLKAIKdyţ Libuše odeš
- Page 33 and 34: i všecko okolí ozývalo se radost
- Page 35 and 36: Jejich vladyka však čile naslouch
- Page 37 and 38: sešel se valný sněm. Tam kdyţ u
- Page 39 and 40: U Březových dolů netušil nikdo
- Page 41 and 42: ozptýlení se vrátivší znovu bu
- Page 43 and 44: I vybral poselstvo několika vladyk
- Page 45 and 46: Chlumčanska, páté ţupy v lučan
- Page 47 and 48: IVStrach padl na praţského kníţ
- Page 49 and 50: Všem v čele jel hrdý Vlastislav
- Page 51 and 52: Dědina v šeru ještě spala a tma
- Page 53: I Neklaň mu věřil a svěřil op
- Page 57 and 58: A byli rádi Cechové, ţe slyšeli
- Page 59 and 60: Ptali se všude a všude pak ţasli
- Page 61 and 62: Tentokráte nevěděli, kdo je, ani
- Page 63 and 64: nezvěděl. Ale králi pak nešlo z
- Page 65 and 66: putoval sám tmavou nocí, zahalen
- Page 67 and 68: nazejtří, jak vojsko vytrhne, vza
- Page 69 and 70: A pěší umdlévali, zastavovali s
- Page 71 and 72: To bylo léta 1260, kdy český kr
- Page 73 and 74: „Děkujte Bohu! Velebte ho, jako
- Page 75 and 76: potácel se v bouři a divoké vlno
- Page 77 and 78: zhynulých. Jediný ţivý tu byl:
- Page 79 and 80: Devět dní a nocí plavali na lese
- Page 81 and 82: zelených vln, jeţ na slunci hrál
- Page 83 and 84: Tu oni, uchytivše ho, vedli ho př
- Page 85 and 86: OPATOVICKÝ POKLADIMladý klerik ř
- Page 87 and 88: nezatajíte. A já vám slibuji, ţ
- Page 89 and 90: IILéta letoucí minula po smrti Ka
- Page 91 and 92: Tenkráte se jiţ nesháněl po vel
- Page 93 and 94: O STARÉ PRAZEPraha!To jméno samo
- Page 95 and 96: „A nezajde Praha! Zůstane, bude!
- Page 97 and 98: co by místo pochvaly a cti měl sm
- Page 99 and 100: Také z Velvar jich poslali na cel
- Page 101 and 102: Rotlev v něm bydlil v jizbách a k
- Page 103 and 104: králem stanul, a kdyţ odcházel,
Zhrozil se kníţe, odvrátil tvář, zhrozili se lechové. Hlasy hněvu, hrůzy, ošklivostizvučely síní. Aţ kníţe pak povstav, hněvem zarudlý, jiskře očima, prudce k Durynkovipromluvil:„Skliď z našich očí svůj dar, nešlechetníče! Komus chtěl poslouţit? Mně? Coţ myslíš,ţe bych byl nedovedl učinit to, cos ty spáchal? A já bych byl svého nepřítele zhubil, ale tyszabil svého pána. Syna svého dobrodince, nevděčníku! Já ti ho zabít nekázal, ale abys ho ctněchoval. Tys ho měl stříci, a tys takto s ním udělal? A tys odměnu očekával? Nuţ udělím ti ji, avěru veliký dar tobě dávám. Věz: ze tří smrtí sobě jednu zvol, kterou budeš chtít. Buď pohlavě skočíš z vysoké skály, buď sám se oběsíš na kterémkoliv stromě, buď probodneš sevlastním svým mečem.“Durynk jako sníh bledý vyslechl rozsudek rozhněvaného kníţete, pak hlavu sklopivzraky, bral se ze síně a třesa se povzdechl:„Běda, toho jsem se nenadal. Běda!“Ale nikdo ho nelitoval. I odešel Durynk z hradu a oběsil se na jedné vysoké olši, jeţstála vedle cesty. Odtud té olši, pokud nebyla poraţena, říkali Durynkova olše.IIIZa onoho času rozkládal se na Skalkách proti Vyšehradu posvátný starý háj 22 . V šeré jehohloubi pod krytem mocných stromů stála na omšeném balvanu mračná modla Morany,strašlivé bohyně, jeţ vodila lidi k věčnému prahu. V šerém tom háji i kolem něho volnouvýšinou bylo pole její neúprosné vlády. Početné mohyly trávou zelené zvedaly se tu nadpopely mrtvých.Níţe na svahu, opodál potoka Botiče, nad nímţ se splétaly haluze košatých korun, bylamenší „hrobka“; ale vzácnější popely skrývala.Tu ve stínu šumících stromů odpočívali ve hrobech kameny obloţených, podnasypanou mohylou vojvodové země. Moudrý Přemysl, jenţ zemi dav zákony a řád, první bylsem uloţen, a všichni, jak po něm ze stolce kníţecího zemi vládli: Nezamysl, Mnata, Vojen,Vnislav, Křesomysl. Tu pochovali také kníţete Neklaná, kdyţ mu smrtí ztichlo srdce.22 Starý dům na břehu Botiče pod Vyšehradem, ozdobený na svém průčelí málo vkusnými obrazy pětipohanských kníţat českých a kníţete Vratislava a sv. Václava, stál dle pověsti na místě, kde bývalo pohřebištěpohanských kníţat českých. Říkalo se tu Na hrobce. Pohřebiště obecné, „velká hrobka“, rozkládalo se prý naSkalkách na návrší, kde nyní stojí klášter Na Slovanech. Tam, kde prý stávala modla bohyně Morany, zaloţil sv.Václav malý kostelík, sv. Kosmy a Damiána, který podnes stojí před kostelem Na Slovanech. V nynější svépodobě pochází ze 17. století.55
Change language