STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

I Neklaň mu věřil a svěřil opět Zbislava i Dragúš hrad. Minulo léto, přešla jeseň,nastala zima.První po turské bitvě, první po smrti Vlastislavově. Dny se krátily a víc a více sezasmušovaly. A také mysl Durynkova. Neklidný chodil hradem, jako by nikde neměl stání.Zlá myšlenka byla s ním všude jako stín a nedala mu pokoje. Ctiţádost a lakota mu jivnukly.Pořád se mu ozýval vnitřní hlas:„Zbav se toho chlapce, zbav! Neklaň nemá jistě pokoje, dokud Vlastislavův syn ţije.Ukliď toho synka, ulevíš kníţeti a kníţe se ti odmění, a hojně, hojně. Tento hrad, jejţspravuješ pro chlapce, bude tvůj vlastní a všechna krajina kolem. Budeš pánem a vladařem, ane jen správcem a sluhou. Učiníš praţskému kníţeti vděk, zbavíš-li jej toho chlapce nadobro,navţdy.“Tak mu šeptal běs, tak ho ta krvavá myšlenka mořila ustavičně a nemohl ji zapudit.Vracela se mu zas a zas, a nejvíce, kdyţ meškal o samotě. Neţ často, kdyţ i se Zbislavemseděl za zimních soumraků při planoucím krbu, chytlo ho náhle zlé myšlení. Chlapec pak ţasl,co se děje, ţe se Durynk tak zamyslil nebo jinak na něj hledí jeho zelenavé oči zpod hustéhoobočí.Hned se však chlapec upokojil, kdyţ vychovatel, vytrhnuv se z myšlení, pohladil hopo zlatých vlasech, kdyţ vlídně zas na něj promluvil.Tak vlídně také vyzval jednou Zbislava, aby s ním šel dolů k řece, ţe budou rybičkychytat. I vyskočil radostně rozmilý chlapec a v čapce a v koţíšku vyběhl chutě ven. Durynk,maje zlý úmysl v srdci, vzal bradatici 21 a řekl, tou ţe vysekají kus ledu, aby mohli na rybky.Zbislav těše se poskakoval vedle něho. Šli k řece stezkou ve sněhu vyšlapanou.Bylo pozdě odpoledne a bylo jasno a mrazivo.Pusto krajinou, ticho u řeky. Nehnutě stály na březích staré vrby, kleny i tmavé, košatéolše holých ratolestí. Jen drobounké šišky se na nich černaly nebo dole na sněhu, jenţ semihotal kmitavým leskem jakoby plný křišťálů. I vysoká, uvadlá tráva po břehu, i křovinybělaly se a svítily blesky sněhových jehliček. Řeka mlčela. Na lesklém, zelenavém jejím ledubělaly se chumáčky zmrzlého sněhu jako bílé květinky vodní. Sem Zbislav bujně vběhl, chtělke druhému břehu, stanul však, kdyţ vychovatel mu řekl:„Postoj, aţ vysekám díru.“21 Široká sekera, širočina.53