STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Se ţalem strach přikvačil. Rozneslať se letem novina, ţe Čechové vytrhli z Turska, ţejiţ přešli pomezí. Odtud šla hrůza po všech ţupách. Lidé prchali od hranic hloub do země kehradům, k lesům a vyděšeni vypovídali, jak se teď Čechové mstí po všech dědinách.Řeč ta nebyla planá a nešla jen z ustrašení. To svědčily za dne černavé sloupy a hustémraky poţárů, za nocí zlověstné záplavy, jimiţ se rděla nebesa. Dědiny hořely, neţ i nejedenlán hojného obilí zprahl v jezeře plamenů a vítr roznášel dým z něho i čpavý zápach dalekokrajinou.A nebylo obrany. Silní zůstali na Tursku. Nepřítel rychle postupoval a zabíral ţupu zaţupou.I prosili všude o milost, ţalostivě prosili a vzdávali se praţskému kníţeti.Ten všude bořil hrady a v poţeh dával, a nejprve Vlastislav hrad, pak jiné i pevné sídloVlastislavovo nad Oharkou v Lukách. Syna však Vlastislavova tam nestihl. Ale přišli avyzradili, kde je, ţe se skrývá v chatrči u staré ţeny, dále proti řece ve skalách. Ihned tamNeklaň poslal své zbrojné, a neţ uplynuly dva dni, spatřil jediného syna Vlastislavova, sirotkamladičkého.Chlapeček zlatých, hebounkých kadeří, jeţ čekaly na slavnost postřiţin 19 , byl pětiletý,dítě rozmilé. Kdyţ netuše svého neštěstí i nebezpečenství, stanul před otcovým nepřítelem,upřel na něj prostomile své oči jasného pohledu a poklonil se, tak jakţ byl naučen.I slitoval se Neklaň nad ním, nad jeho věkem, osudem i nad sličnou podobou. Anivlásku mu nezkřivil a nevzal ho ani s sebou do zajetí. Ve vlasti ho nechal, i v samé luckéţupě, a hrad mu tam dal vystavět, aby měl vojvodský synek důstojné sídlo. Dragúš 20 slul tenhrad. Pevný však nebyl, neb schválně jej dal Neklaň vystavět na místě přístupném, nezištném,aby se nestal Lučanům oporou, kdyby se snad někdy spikli a chtěli se v odpor dát.Neklaň se pak vrátil do Čech a slavně, s mnohou kořistí vjel na praţský hrad. Tuobětoval hojně oběti, velebě bohy, ţe mu dali vítězství, ţe je potřen hrozný nepřítel, na nějţjen se strachem myslíval, jak se probudil, za dne, i večer, kdyţ na loţe ulehl, a jenţ jako můrakazil mu poklid i spánek.Lučanů hrdé plémě bylo pokořeno, a ten, jenţ by nad nimi jednou byl panoval,Zbislav, synáček Vlastislavův, ţil tiše, v ústraní, na hradě Dragúši. S ním tu přebýval jehovychovatel, muţ cizího rodu, Srbín, jménem Durynk, jemuţ Vlastislav velmi byl důvěřoval.19 „Postřiţiny“, obřad staroslovanský. Chlapcům se v sedmém roce jejích věku poprvé stříhaly vlasy, na znamenípřechodu z dětského věku do chlapeckého.20 Stával asi na nevysokém ostrohu nad Oharkou v Postoloprtech.52