STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Všem v čele jel hrdý Vlastislav v kovové přílbě, v plátkové brní, maje nahý meč vruce. Jakmile zhlédl Praţany, a ţe neprchají, ţe stojí, zastavil své vojsko a ze třmenů k němupromluvil hlasem dalekozvučným:„Vizte ty bázlivce zbabělé! Vršků se chytají. Ale nic jim neprospějí, neboť jsou slabí,slabší neţli my a bázlivé jsou mysli. Vidíte, jak se nás bojí. Tu v rovině se nám nepostavili,toho se bojí. Hned se dají na útěk, jakmile se na ně oboříte. Ţeňte na ně úprkem, prudce, abybyli zdrceni pod vašima nohama jako osení krupobitím. A psy vypusťte, ať se nachlemtajíjejich krve, a ptactvo pusťte na postrach, rozplašte je jako holuby!“Jako vystřelené šipky vyrazily smečky psů ze svor, vyrazily s divým štěkáním a letělyrůznobarevné, v strakatém proudu vpřed. V ten okamţik zašuměl nad Lučany mrak divokýchptáků. Pout zproštěni vznesli se do výše a v divé směsici letěli vzhůru v zmateném hemţeníjako v sněhovém chumlu; a bylo slyšet perutí šum a skřehot, hýkání, křik.Stín padl na Lucké od ţivého mraku; padl, ale jiţ dále se nesl po pláni, polem, jakohromná černava hnala se povětřím vpřed tam, kde stál Praţanů voj.Na zemi dole zuřivý štěkot a láni, zběsilý hafanů běh; v povětří šum a nesčetné hlasy,vše v pusté směsici, aţ zaléhal sluch. A za smečkami a dravců mrakem Lučanů válečný křik atroubení rohů, aţ příval divých těch hlasů a zvuků zalehl po širém Tursku.Lučané zběsilí v divokém nadšení, po krvi dychtiví hnali se plání, a v čele Vlastislavvojvoda na koni s vlající hřívou, křiče, vpřed mávaje mečem. Kolem a za ním vojínů roje,všichni v zuřivém útoku hnali se zardělí, vyvalených očí, křičíce chraptivým hlasem.Vtom Čestmír jak balvan, kdyţ bleskem odraţen z hory se valí a všecko na cestě drtí aboří, pustil se z přívrší Lučanům vstříc. A za ním vojsko. Rod předháněl rod, ale v čele všechpořád jen Čestmír v kníţecí zbroji. A jiţ se srazili, a jiţ se bijí, bodají, tepou, a Čestmírv nejhustším davu. Sekal a sekal a jako makovice padaly lučanské hlavy.Vtom Vlastislav vyrazil z davu náhle jako blesk a rovnou se obořil na vůdce Praţanů.V divokém chumlu nastal jejich zápas, krutý a dlouhý. Rána na ránu, aţ pršely jiskry, aţluckému vojvodovi vypadla uzda z ruky a z druhé meč. Z koně se kácel, sletěl zalitý krví amrtev dolů mezi padlé a raněných tlupy, jeţ deptala kopyta koní.Křik hrůzy a vzteku, křik divé radosti zahřímal kolem krvavou vřavou. Praţané novousilou udeřili, kupředu se probíjeli, a Lučanů voj se jiţ kolísal, couval. V ten okamţik padlČestmírův kůň. Neţ jezdec sám, vyskočiv na bystré nohy, dále zas bodal a klestil si cestu,chráně se štítem.Jiţ nejeden šíp mu vězel v krouţkované brní, jiţ několik oštěpů trčelo v koţichčerného štítu.49