STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

„Přijď večer do úvalu, ale neříkej o tom.“Kdyţ nastával soumrak, šel mladý hospodář, jak macecha řekla. Šel k lesu podél širé,tmavé jiţ slatiny; v ní se černaly sem tam zakrslé olše i bahenní kleč a mezi černými trsyostřice rděly se kaluţe odleskem nebe. Bylo červeno; a větrno bylo, ţe od lesa zněl dalekohukot přes tmící se baţinu. A hlasněji ještě šerým oupadem. Na jeho bocích trčely v chudétrávě skály jako rozmetané. Nad nimi, mezi nimi, porůznu rostly vysoké stromy, lípy, duby iprastarý jasan. Jejich rozloţité koruny byly plny jmelí a za jeseně, v zimě černaly se jím jejichholé haluze.V šerém tom úvale pod dubem při ohni na skále planoucím seděla Strabova macecha.Vlasy měla rozpuštěné, jen přes čelo a přes uši pod bradou bělal se jí pruh roušky.Jak zhlédla pastorka, hodila divné koření do ohně, a čarujíc mocnými slovy řekla pak:„Mha přede mnou, mha za mnou! Ať nás nikdo nevidí neţ běsí sami!“Jen dořekla a hned se počal ouval plnit bělavou parou. Ulehla dolem, nesla sev kotoučích výše, po svahu, nad oupad, do korun stromů hlasno šumících, a kdyţ Straba kohni přistoupil, zahalila bělavá mlha všecken ouval tak, ţe bylo vidět stromy jen jako stíny.Plameny plály jasně; v plné jejich záři stála macecha, hledíc šedýma očima upřeně na Strabu.A tu mu řekla: „Nejsi mým synem, ale tvůj otec byl mi muţem. Proto jsem tě zavolala, abychti dobrou radu dala, a sem, neb nikdo kromě tebe nesmí ji slyšet.Věz, ţe marně pro vás kouzla strojím. České kouzelnice mají mocnější čáry. Těmipřemohly naše. A ţe nás přemohly, budete i vy přemoţeni. Vaši bídu dobře zřím. Ach běda!Vás ubohých! Bohové vás do bitvy doprovodí, ale na pomoc se obrátí k nepřátelům.Do pole pojedete, ale víc odtud neodjedete. Lučané jsou Čechům dáni. I vojvoda tamostane, a všichni. Jen tebe smrt mine, jestliţe učiníš, jak poradím. Slyš: Kdyţ začne boj, stůjtomu, kdo první na tě vrazí. Bodni ho oštěpem, ţivota však nenič, ale obě uši mu uřezej, jeuschovej, a všedná na kůň, obrať záda. Třeskotu a ryku za sebou nedbej, nic se zpátkyneohlíţej a jen pospíchej útěkem. Tak sám jediný se zachráníš.“Červeno po nebi zhaslo, rozlehlá baţina zčernala a zakrslé olše trčely z ní jak černéstíny. Jen ztrouchnivělé dřevo bezkoré vrby svítilo na břehu tichým, tajemným svitem.Kolem šel Strba, domů z ouvalu. Zamyšlen, v neklidu kráčel rychlými kroky. Předním dvorec jeho mezi velkými stromy byl temný v hlubokém stínu. Oheň jiţ uhasí, ani svitlouče se tam nerděl. Tma bylo a ticho; ale jak vešel do vrat, zaslechl zpěv.To jeho ţena zpívala, a podivný, jemu neznámý zpěv. Rázem však umlkla, jak ze šeravykročil, a neodpověděla, kdyţ se jí tázal, coţe to zpívá a proč zrovna té chvíle.46