STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

vstane bez prodlení k vojně, ať vezme štít a chopí se zbraně, ať spěje k vojvodovu hradu 17 ,kdesbírá se pole proti Čechům.Vtom druh jeho, odvázav od pasu lýčený popruh, povznesl ho nad hlavou, posel pak,ukazuje na to lýčené oko, hlásal vojvodovu strašlivou hrozbu, ţe kaţdý, kdoţ by vytáhl dopole později, neţli udáno, ţe kaţdý bude takovýmto popruhem oběšen, ať kaţdý to ví, ať nenípak výmluvy ţádné.A dále volal posel, ať kaţdý, kdo má sokola krvestřeba nebo raroha, krahuje nebo káněbělozora, ať vezme je s sebou do pole, ať nikdo těch dravců doma nenechá. Kdo by takneučinil, kdo by se poli vyhnul, ten ţe pohyne, ten ţe bude tímto mečem popraven.I zamával zase vojvodským mečem, aţ zasvítil na slunci prudkými záblesky. Pakměřili tím mečem po všem rodě muţe a jonáky; všechny měřili a pak na vrubech počítali, abymohli vojvodovi oznámit, co vojínů dá kaţdý rod, kolik jich do pole vypraví.A jiţ opět na koně vsedali, v slabiny je bodali a dál hnali se k sousednímu rodu, a dál adál.Pověst letěla před nimi, a všude čekali vojvodův válečný meč. Pastevci z občin súţasem hleděli na divé jezdce; v dědinách je muţové hlučně vítali, ţeny starostně. Všudezpůsobili neklid a rach, i starostí dost ţenám i dívkám.Tak projeli od vojvodova hradu Lukami, první ţupou, překrásnou na pohled. Všudeúrodnou rovinou poţehnaný lán, samá luka, moře květů, barevné prahy do zlata i růţovébarvy bujnou zelení, a zase lán a lán, luka a sady, vše v záplavě jarního slunce. Tudy sválečným mečem objíţděli, aţ pak všechny dědiny objevše, na jih se dali, do druhé ţupy,vpravo i vlevo bystřiny Brocnice. Ty končiny kdyţ do zbraně vyburcovali, obrátili se napůlnoc za Oharku, tam kde před nimi na obzoru táhl se modravý val Krušných hor. Tam třetíţupou jezdili, podkrajem řeky Úzké, na pravém, na levém břehu mečem muţe svolávali,mečem měřili, na vruby počítali.Odtud spěchali do čtvrté ţupy na západ slunce, do krajin při toku Hutné. I rozhlaholilse válečný hlahol podél té řeky i do těsného údolí Oharky, hřměl hlubokou její prorvou mezistráněmi, ve skalách, kde hučely, šuměly peřeje.Odtud dále se nesl, chvatně a prudce jako jarní bouře k horám, k horní Mţi, kde mezičernými lesy, v kopcích i při černých slatinách a širých blatech skrývaly se dědiny17 Hrad Vlastislavův, středisko Lučanů, stával na návrší nad řekou Oharkou bezpochyby v těch místech, kdeţ sepozději rozkládal ţupní hrad ţatecký.44