STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Skočil k němu, objal jeho šíji, přitiskl svou tvář k jeho hlavě, hladil ho, mluvil k němutichým hlasem a Šemík, zařehtav, radostně hrabal přední nohou, aţ dlahy duněly.Pak všichni, kníţe s kmety a vladykami na výstupku, i kovkopové, stráţci i lid dolenádvořím podivili se, kdyţ ze stáje vyrazil na prostoru Šemík, jejţ Horymír u huby vedl.Všichni obdivovali se krásnému, bujnému koni. Bělouš byl grošovatý, širokého krku, dlouhéhřívy a hustého ohonu, na štíhlých nohách malých kopyt, jako jelen. Oči mu svítily, apohazuje bujnou hlavou, šířil zardělé nozdry.Nohy se mu jen kmitaly v hravých, tančivých krocích, a jak se na něj Horymír vyšvihl,počal se točit, obracet. Horymír v rozkoši, ţe má zase milého koně, zavýskl, a Šemík sevzepjal na zadní, zařehtal, aţ se širým nádvořím rozléhalo. A jiţ dlouhými lehkými skokypustil se dokola prostranstvím; Horymír zavýskl podruhé, a Šemík skočil od jedné brány kedruhé.Poblíţe valu zavýskl Horymír potřetí a vzkřikl:„Nuţe, Šemíku, vzhůru!“Přitisknuv kolena, nahnul se k vlající hřívě, a vtom promluvil Šemík:„Pane, drţ se!“ A jiţ skokem po náspu vzhůru, a druhým, ohromným skokem přesroubenou hradbu.Všecko kol úţasem ztuhlo.Bělouš s jezdcem se mihli nad obrubou, kmitli se povětřím jako pták, hříva koni ivlasy jezdcovi zavlály, a jiţ střelhbitě, vraz zapadli, zmizeli.Na hradě vykřikli úţasem i hrůzou. Kdekdo se hnal na valy podívat se, kam sletělzoufalý jezdec, kde roztříštěn, zalitý krví leţí i jeho Šemík.Hleděli z hradeb i srubů a ţasli, trnuli zas a více, a křičeli vztekem i radostí, jak kdestáli horníci nebo zemane, a ukazovali do údolí, k Radotínu, kde rovinou uháněl dlouhýmiskoky Šemík s Horymírem.Ještě nezmizel jezdec zrakům a jiţ vladykové za něj úsilně prosili; také dvořané se potakovémto divu snaţně přimlouvali, a Křesomysl je neoslyšel.Ihned poslal na Neumětely za Horymírem, aby se bezpečně navrátil, ţe je mu všechnoodpuštěno. I přijel druhého dne, ale na jiném koni, ne na Šemíku, a pokořil se kníţeti. Kdyţpak se ho kníţe otázal, kde má Šemíka, vladyka smutně odpověděl:„Tam doma mně velmi teskliv stojí, neb tím nesmírným skokem si hrubě ublíţil.“Horymír neměl na Vyšehradě ţádného stání. Přízeň samého kníţete, přízeň dvořanů hotu neudrţely. Mysl jeho byla u věrného Šemíka. Jak jen mohl, poklonil se kníţeti a dvořanům,vzal odpuštění a pospíchal bez oddechu, koně nešetře, do své dědiny, kterou čeleď po svém40