STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

U Březových dolů netušil nikdo nic zlého. Horníci najisto myslili, ţe uprchlý Horymírbloudí krajem a ţe, jsa bez moci, ničeho se jiţ neodváţí. Spokojeni, bezpečně ulehli, ani ostráţe se nestarali. Aţ pozdě v noci vzbudil je dusivý dým a náhlá, oslňující zář, ruděvzplanuvší.Střechy jim hořely nad hlavou. Jako zmatení vyrazili ven, nebo vynášeli majetek anáčiní, sháněli děti.Vtom se na ně obořili Horymírovi lidé a sekali do nich meči a bodali oštěpy. Vladykasám na Šemíku se míhal s mečem v ruce mezi boudami, a jiţ opět na dolech u jam křičel nasvé, aby kazili, hubili vše.Jako noční příšery kmitala se tam rozzuřená jeho čeleď, bořila boudy a stroje, zaválovála jámy hrubými balvany, maříc vše, co vykonala tu lopotná práce horníků.Neţli se rozednilo, byl nepřítel tentam. Zanikl v ranním mlhavém šeru. U Neumětel seHorymírův houf rozešel. Vladyka sám však pospíchal dále. Šemík, čarovnou silou svěţí, neslho bystře zrovna větrným letem k vojvodovu sídlu, a kdyţ slunce vzešlo, dojel Horymír sámneunaven na neznaveném bělouši před vyšehradskou bránu.Druhého dne došly na kníţecí hrad zprávy o tom, co se u Březové hory stalo.Přichvátaloť mnoho horníků na Vyšehrad; všichni jedním hlasem vypovídali o hrůzách onéstrašlivé noci a všichni rozhořčeně vinili Horymíra z tohoto zločinu.Ten však zapřel a dovolával se toho, ţe jiţ na úsvitě po té noci byl na Vyšehradě. NeţKřesomysl, ţalostiv jsa pro stříbrné doly, dal Horymíra uvrhnout do vězení. Odtud ho vyvedliteprve, aţ kdyţ se shromáţdili kmeti a vladykové, jeţ svolal vojvoda k soudu.I stál Horymír sám jediný před soudem a proti němu houf rozlícených kovkopů,ţádajících úsilně, aby byl zaţiva upálen. Jim kníţe přál, jemu vladykové. Prosili za něj, abypři hrdle byl zůstaven. Hlas horníků však více váţil, proto odsoudil kníţe Horymíra hrdla.Neţ tolik přece učinil vladykům po vůli, ţe zmírnil trest smrti; nemělť Horymír zaţivasejít ohněm, nýbrţ měl být popraven vlastním mečem.Kdyţ tak ustanoveno, promluvil Horymír ke kníţeti:„Ctný kníţe, tvým soudem jsem odsouzen, a poněvadţ mně ţivu být nelze, toliko za toprosím, popřej mi toho, dřív neţ umru, ať na svůj milý kůň vsednu a maličkou chvíli se naněm projedu. Potom učiň se mnou, coţkoliv chceš!“„Jeď si!“ povolil kníţe, „ale Šemík bez křídel ti nepomůţe!“ Zasmál se a poručil, abyzavřeli brány.Horymír však, nedbaje Křesomyslova posměšku, chvátal potěšen do stáje ke svémuŠemíku.39