STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Ctirad se zastavil a všichni naslouchali v úţasu. Nářek zněl opodál za skálou; paknáhle zmlkl.V ten okamţik vznesl se nad Ctiradem havran, a poletuje nad ním, zakrákal svýmchraptivým hlasem. Ani vladyka, aniţ kdo z jeho druţiny povšimli si černého ptáka,varovného znamení.Za lidským hlasem se dali. Jak skálu objeli, bezděky zarazili koně. Na div bylo, cospatřili.U skály, zlatou diviznou prokvétající, zarostlé při spodu ostruţinou a malinčím, kdebělal se květ i rděl se jiţ plod, zelenala se mýtinka v proudu světla, plná metlice i zardělévrbice. Starý dub stál na kraji poblíţe té skály a pod dubem leţela dívka provazem ke kmenituho přivázaná. Zamlkla, zmoţená voláním, ţalem, a hlavu měla pochýlenu. Vlasy zpolarozpuštěné splývaly jí k ramenům, přes něţ jí visel na řemeni lovecký roh. Ale jak dusot koníjí o sluch zavadil, pozvedla hlavu a jiţ zase volala, úpěnlivě muţů prosila, aby ji odvázali,uvolnili, aby se nad ní smilovali.Ctirad dojat prosbou i hlasem spanilé dívky, zapomněl na všecku opatrnost, a ostatnítaké.Hbitě skočil z koně, a vytasiv meč, přeřezal, přesekal provazy a uvolnil dívku. Netušil,ţe Vlastě včera donesena zpráva proradnou ţenou, ţe dnes tudy pojede na praţský hrad, a ţeVlasta ţehy stala vše, aby se nemohl navrátit, a ţe jí v tom slouţí i ta spanilá dívka. Poutzbavená děkovala vroucně Ctiradovi a pověděla, ţe se jmenuje Šárka, ţe je z Okořína,vladykova dcera, ţe ji dívky z Děvína přepadly v háji, ţe ji spoutaly a vlekly na ten hrad, abyji přivedly ke své zlobě, ţe s ní aţ sem dojely, vtom ţe se ozval zdaleka dusot koní.„Pustily mne, nechaly, ale tak uvázaly, ţe jsem se nemohla hnout. A jako na posměch,viz, zavěsily mně ten roh, abych si, spoutaná, o pomoc zatroubila, a tu, hle, nádobu medoviny,abych ţízníc ještě více se souţila ţízní.“Ukázala na velkou láhev s medovinou, v trávě jí u nohou. A jiţ se zase rozplakala,úzkostně prosila, aby ji tu vladyka nenechával, kdyţ ji osvobodil, aby ji vzal k otci, prve neţliby se zase ty zběsilé ţeny a panny vrátily.Ctirad, usednuv vedle ní, těšil ji, ţe tak učiní, a podal jí láhev, aby se posílila po tomstrachu a utrpení. Pila a dala také jemu pít. Zatím jeho druhové sesedli z koní, uvázali jeopodál, sami pak ulehli u nich ve stínu, aby se zchladili. Byl polední čas. Pronikavá vůněsosen i mateřídoušky a květin z paseky vanula s horkým dechem tetelícího se vzduchu. Nic senehnulo, sotvaţe se motýl mihl ozářenou mýtinou. Muţům z čeledi svírala se víčka, spánek naně šel.34