STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

v prachu a krvi zabití muţi. Ta dívka běhala jako vzteklá, šlapala po mrtvých, pak nabrala dočíše krve a lokala ji jako šelma v zuřivé dychtivosti. Aj slyšte, muţové, bohů hlas aznamenejte jejich znamení. Tím viděním vás varuji, slyšte mou řeč a lehko jí ne vaţte.“IIZatím se dívky na Děvíně připravovaly na boj proti muţům. Hlas krve udusily a bez srdce,tvrdě ohlásily i bratřím, i otcům:„Jiţ vám nejsme ničím a nebudeme. Kaţdý měj péči o sebe!“Samy si pak slíbily vespolek víru a zapřísáhly se slibem velikým a zaklely se, aťbudou pohubeny svými vlastními meči, jestliţe povolí nebo dopustí-li se zrady. Tak přísahalyna Děvíně své velitelce Vlastě, jeţ určila kaţdé místo i úkol.Nejmoudřejší si nechala v radě, opatrným hrad poručila, nejodváţlivější do polechystala, aby na koních bojovaly a muţe bily jako psy. Ty pak, které byly urostlé postavy,krásného líčka a vábného pohledu, vybrala, aby lákaly muţe a krásou a líbezností je zničily.Chtělať je hubit mocí i všelikou lstí.Muţi pak zůstali v bludu a nedbali rady Přemysla kníţete. Jako na nějaké veselí hrnulise k Děvínu. Kaţdý si myslil, ţe jak se ukáţou, jak mečem zablýsknou, dívky se leknou aprchnou, jako kdyţ na kočky zachřestí měchýřem s hrachem.Ale div divoucí! Dívky sice na hradbách nezůstaly, ale neprchly. Přímo z brányvyrazily a Vlasta je před hradem ihned šikovala do boje. Sedíc na vraném koni, v krouţkovébrní, s přílbou na hlavě, s oštěpem v ruce, mluvila ohnivě k dívčímu voji, aby se nelekaly, abystatečně bojovaly.„Dáme-li se přemoci,“ volala, „teprve se nám muţové vysmějí. Za robotné budete, ahůř, za otrokyně! Lip je třeba zahynout neţli se jim dát na milost. Protoţ na ně! Neţivtenikoho, bijte kaţdého, kaţdého, ať je kdokoliv, ať bratr, ať otec!“Jen dořekla a jiţ potrhla uzdou a pobídla koně v cval. Vzkřikla, mávala oštěpem a divýkřik letěl za ní. Šik bojovných dívek se hnal za ní, dychtě po boji, a v čele všech, hned zaVlastou: Mlada, Svatava, Hodka, Radka i Častava.Šípy bojovnic zasypaly muţe jak náhlá chumelenice. A jiţ nebylo jim do smíchu.Okrvavěli, padali ne porůznu, ale řadami, a neţli se vzpamatovali, vrazily mezi ně bojovnicena koních a bodaly je a sekaly do jejich zmateného houfu.Boj netrval dlouho. Tři sta muţů krvácejících polehlo na zemi. Ostatní se dali na útěk.Hustý černý les opodál byl jejich spásou a záštitou. Bez něho byli by všichni zahynuli. Děvín32