STARÃ POVÄSTI ÄESKÃ ALOIS JIRÃSEK - Rodon
STARÃ POVÄSTI ÄESKÃ ALOIS JIRÃSEK - Rodon STARÃ POVÄSTI ÄESKÃ ALOIS JIRÃSEK - Rodon
Jak dopověděla, obrátila se zase k levé straně na půlnoc a řekla:Vrch vidím Křupnutý a v jeho hloubiolova, cínu kalný lesk.Však při mezích je, a tu stráže mějtevždy bedlivé na každý krok.Kde jenom na píď sami povolíte,tam ztratíte vždy celý lán.Kdyţ ukázala tajná do té chvíle loţiska kovů, obrátila se k vladykům a starším,naslouchajícím mlčky a dychtivě, a takto je oslovila:Lesk sedmi kovů v půdě vaší svítía klasů zlatem žírný lán.Váš rod tu bude žít věky věků,a sílen bude, požehnán,když svatou jemu bude otců zemějich krví, prací, hlaholeni,když cizím neskláněn, mrav starý uctía bratrem bude bratřím svým!Často sestupovala Libuše ze svého sídla dolů na patu vyšehradské skály, do svéosamělé lázně, tam, kde Vltava vymlela nejhlubší tůni. Tam kdysi, kdyţ na prahu lázně patřilav proudění vody, v tajemné její hlubiny, prozřela v budoucnost, jak ji v ten okamţik nadchlvěští duch.Šly proudy a plynuly, a s nimi se míhalo šerým jejich lůnem vidění za viděním.S proudem připlynula, s proudem odplynula, čím dále tím chmurnější, tím smutnější, aţ trnulamysl, aţ bolelo srdce.Bledá, chvějíc se, chýlila Libuše hlavu nad řekou a zděšeným zrakem stíhala vodhrozná zjevení.S úţasem, s bázní patřily dívky na svou kněţnu, jeţ v bolestném vzrušení hledíc dořeky zalkala a teskně pak promluvila hlasem zamţeným ţalem:„Vidím zář poţárů, temnem vod plameny šlehají. V nich dědiny, hrady, veliké stavby;a vše hyne, ach, hyne!28
A v poţárů záři krvavý boj – krvavé boje. A boje! Zsinalá těla, ran plná, krve. Bratrzabíjí bratra a cizí šlape jim v týl! Vidím všech bídu, poníţení, pokutu zlou.“Tu jí dvě panny podaly zlatou kolébku jejího prvorozence. Svit útěchy vyjasnilLibušin zrak i líce. Políbila kolébku, pak ji potopila v bezedné hlubině, a skloněna nad vodou,mluvila pohnutým hlasem: „Hluboko na dně spočívej, kolébko mého syna, aţ čas tě opětpovolá.Nebudeš navěky v temných hlubinách, nebudeť nad vlastí noc bez konce. Vzejde zasjasný den, vzejde zas blaho mému národu.Políbila kolébku a pak ji potopila.Očištěn útrapou, sílen láskou a prací vztyčí se v síle, splní své tuţby a dojde zas slávy.Tehda zas ze tmy vod vysvítíš, na světlo vyplyneš a vlasti spása, před věky souzená, spočinena tobě, jsouc ještě dítětem.“Míjela léta, a kdyţ nastal souzený čas, Kazí, jeţ často vracela nemocným ţivotţehnání kouzlem, sama podlehla smrti. Kazí na památku nanesli obyvatelé země mohyluvelice vysokou poblíţe jejího hradu na břehu řeky Mţe vedle cesty, kudy se chodilo do krajinţupy bechyňské přes horu Osek.Pak se Mořenin prst dotekl čela poboţné Tety; i vydechla duši. Po veškeré krajinětetínské pro ni truchlili, neb byla všem jako máti. Popel její pochován na hoře Pohledu nazápad slunce poblíţe jejího posvátného místa u starých dubů, pod nimiţ se klanívala bohům apřinášela oběti.Tu také pálili po její smrti nesmírný oheň, po devět dní ho pálili a obětovali v němbohům. K Tetinu pak hrobu navalili veliký kámen.Tak osaměla Libuše, přečkavši své sestry. Aţ pak také její dnové se naplnili. Zvnuknutí bohů zvěděla, ţe se blíţí konec jejího ţivota. I myslíc na dalekou pouť u věčnost, doráje za otcem a sestrami, poţádala Přemysla, aby svolal lechy, starosty rodů, neboť chtěla knim ještě jednou promluvit.Kdyţ se sešli na Vyšehrad, dala Libuše zaţehnout bohům oběť a pak vstoupilas Přemyslem mezi lechy a vladyky shromáţděné na širém nádvoří, kněţna všem velebná,s posvátným klidem na bledém líci; její zrak uţ hleděl u věčnost.Všem tu oznámila, ţe její osud se naplňuje, ţe je tu naposled vidí, naposled k nimmluví.Všech pak prosila, aby zachovali Přemyslu, kníţeti svému, i pak jejímu synu víru aposlušenství. Kdekdo kolem v pohnutí naslouchal, a teskno padlo na všechny a slzy pak i29
- Page 6 and 7: IIVšem pak nastala těţká, lopot
- Page 8: Dědina v ohradě plotů, sněhem z
- Page 11 and 12: Posadivše ho na stolici nad hrobem
- Page 13 and 14: S největší však oddaností vzhl
- Page 15 and 16: Na těch schodech stály kněţny.
- Page 17 and 18: Všude po stolech stavěli veliké
- Page 19 and 20: Všichni kol strnuli nad divokou ř
- Page 21 and 22: však a opatrně, neboť snadno je
- Page 23 and 24: Zatím jako by země dala suchému
- Page 25 and 26: Jezerkou často meškali, tam, kde
- Page 27: „Slyšte, stateční vladykové a
- Page 31 and 32: DÍVČÍ VÁLKAIKdyţ Libuše odeš
- Page 33 and 34: i všecko okolí ozývalo se radost
- Page 35 and 36: Jejich vladyka však čile naslouch
- Page 37 and 38: sešel se valný sněm. Tam kdyţ u
- Page 39 and 40: U Březových dolů netušil nikdo
- Page 41 and 42: ozptýlení se vrátivší znovu bu
- Page 43 and 44: I vybral poselstvo několika vladyk
- Page 45 and 46: Chlumčanska, páté ţupy v lučan
- Page 47 and 48: IVStrach padl na praţského kníţ
- Page 49 and 50: Všem v čele jel hrdý Vlastislav
- Page 51 and 52: Dědina v šeru ještě spala a tma
- Page 53 and 54: I Neklaň mu věřil a svěřil op
- Page 55 and 56: Zhrozil se kníţe, odvrátil tvá
- Page 57 and 58: A byli rádi Cechové, ţe slyšeli
- Page 59 and 60: Ptali se všude a všude pak ţasli
- Page 61 and 62: Tentokráte nevěděli, kdo je, ani
- Page 63 and 64: nezvěděl. Ale králi pak nešlo z
- Page 65 and 66: putoval sám tmavou nocí, zahalen
- Page 67 and 68: nazejtří, jak vojsko vytrhne, vza
- Page 69 and 70: A pěší umdlévali, zastavovali s
- Page 71 and 72: To bylo léta 1260, kdy český kr
- Page 73 and 74: „Děkujte Bohu! Velebte ho, jako
- Page 75 and 76: potácel se v bouři a divoké vlno
- Page 77 and 78: zhynulých. Jediný ţivý tu byl:
A v poţárů záři krvavý boj – krvavé boje. A boje! Zsinalá těla, ran plná, krve. Bratrzabíjí bratra a cizí šlape jim v týl! Vidím všech bídu, poníţení, pokutu zlou.“Tu jí dvě panny podaly zlatou kolébku jejího prvorozence. Svit útěchy vyjasnilLibušin zrak i líce. Políbila kolébku, pak ji potopila v bezedné hlubině, a skloněna nad vodou,mluvila pohnutým hlasem: „Hluboko na dně spočívej, kolébko mého syna, aţ čas tě opětpovolá.Nebudeš navěky v temných hlubinách, nebudeť nad vlastí noc bez konce. Vzejde zasjasný den, vzejde zas blaho mému národu.Políbila kolébku a pak ji potopila.Očištěn útrapou, sílen láskou a prací vztyčí se v síle, splní své tuţby a dojde zas slávy.Tehda zas ze tmy vod vysvítíš, na světlo vyplyneš a vlasti spása, před věky souzená, spočinena tobě, jsouc ještě dítětem.“Míjela léta, a kdyţ nastal souzený čas, Kazí, jeţ často vracela nemocným ţivotţehnání kouzlem, sama podlehla smrti. Kazí na památku nanesli obyvatelé země mohyluvelice vysokou poblíţe jejího hradu na břehu řeky Mţe vedle cesty, kudy se chodilo do krajinţupy bechyňské přes horu Osek.Pak se Mořenin prst dotekl čela poboţné Tety; i vydechla duši. Po veškeré krajinětetínské pro ni truchlili, neb byla všem jako máti. Popel její pochován na hoře Pohledu nazápad slunce poblíţe jejího posvátného místa u starých dubů, pod nimiţ se klanívala bohům apřinášela oběti.Tu také pálili po její smrti nesmírný oheň, po devět dní ho pálili a obětovali v němbohům. K Tetinu pak hrobu navalili veliký kámen.Tak osaměla Libuše, přečkavši své sestry. Aţ pak také její dnové se naplnili. Zvnuknutí bohů zvěděla, ţe se blíţí konec jejího ţivota. I myslíc na dalekou pouť u věčnost, doráje za otcem a sestrami, poţádala Přemysla, aby svolal lechy, starosty rodů, neboť chtěla knim ještě jednou promluvit.Kdyţ se sešli na Vyšehrad, dala Libuše zaţehnout bohům oběť a pak vstoupilas Přemyslem mezi lechy a vladyky shromáţděné na širém nádvoří, kněţna všem velebná,s posvátným klidem na bledém líci; její zrak uţ hleděl u věčnost.Všem tu oznámila, ţe její osud se naplňuje, ţe je tu naposled vidí, naposled k nimmluví.Všech pak prosila, aby zachovali Přemyslu, kníţeti svému, i pak jejímu synu víru aposlušenství. Kdekdo kolem v pohnutí naslouchal, a teskno padlo na všechny a slzy pak i29
Change language