STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Jak dopověděla, obrátila se zase k levé straně na půlnoc a řekla:Vrch vidím Křupnutý a v jeho hloubiolova, cínu kalný lesk.Však při mezích je, a tu stráže mějtevždy bedlivé na každý krok.Kde jenom na píď sami povolíte,tam ztratíte vždy celý lán.Kdyţ ukázala tajná do té chvíle loţiska kovů, obrátila se k vladykům a starším,naslouchajícím mlčky a dychtivě, a takto je oslovila:Lesk sedmi kovů v půdě vaší svítía klasů zlatem žírný lán.Váš rod tu bude žít věky věků,a sílen bude, požehnán,když svatou jemu bude otců zemějich krví, prací, hlaholeni,když cizím neskláněn, mrav starý uctía bratrem bude bratřím svým!Často sestupovala Libuše ze svého sídla dolů na patu vyšehradské skály, do svéosamělé lázně, tam, kde Vltava vymlela nejhlubší tůni. Tam kdysi, kdyţ na prahu lázně patřilav proudění vody, v tajemné její hlubiny, prozřela v budoucnost, jak ji v ten okamţik nadchlvěští duch.Šly proudy a plynuly, a s nimi se míhalo šerým jejich lůnem vidění za viděním.S proudem připlynula, s proudem odplynula, čím dále tím chmurnější, tím smutnější, aţ trnulamysl, aţ bolelo srdce.Bledá, chvějíc se, chýlila Libuše hlavu nad řekou a zděšeným zrakem stíhala vodhrozná zjevení.S úţasem, s bázní patřily dívky na svou kněţnu, jeţ v bolestném vzrušení hledíc dořeky zalkala a teskně pak promluvila hlasem zamţeným ţalem:„Vidím zář poţárů, temnem vod plameny šlehají. V nich dědiny, hrady, veliké stavby;a vše hyne, ach, hyne!28