STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Jezerkou často meškali, tam, kde Libuše za svobodna se svými pannami pobývala, kdeţ sekoupávala, kdeţ jí její dívky krásné vlasy rozčesávaly a líbezné písně jí zpívaly.Teď tam s manţelem zamýšlela řád a právo. Tenkráte Přemysl ustanovil mnohézákony, jimiţ bujný lid v kázeň uvedl a jimiţ se pak spravovali jeho potomci za mnohé věky.Tenkráte také Libuše promluvila vnuknutím věštího ducha.Kdys stanula s Přemyslem a s druţinou i staršími lidu na skalném srázu vysoko nadVltavou.Dlouhé stíny jiţ leţely na kvetoucích bujných lukách na dole, kdeţ hrnul se Botičpotok pod olšemi, javory i klenbou vysokých vrb. Háj na Vlčí Bráně byl zalit ţlutým uţsvětlem; v něm zlatem zahořely obilné lány na dole pod Vlčí Branou i nad dolem po širévýšině na pravém břehu. 9Všichni hleděli na krásnou ourodu, na ţloutnoucí lány a všichni se divili hojnémupoţehnání.Vtom starý vladyka v druţině nahlas si připomněl, jak tu bývalo tenkráte před lety,kdyţ tu stanul s posly, jak je vyslal neboţtík voj voda ţehnané paměti hledat místa knovému hradu.„Jaká tu byla pustina! Les a les, jako tam!“ a mávl na západ, na lesnaté vrchy za řekou,svítící se na slunci. Ze zářící hladiny její vystupovaly ostrovy divoce zarostlé, spousta jejichstromoví a hustého podrostu. Ptáci krouţili hejnem nad nimi a z černých stínů pod stromy ubřehu, kde z kmenů a keřů se houpal divoký chmel, hlučel rákosím zmatený křik vodníhoptactva.Všichni na vyšehradské skále upřeli zraky tam, kam starý vladyka ukázal: přesostrovy, za řeku, na širé lesy, jeţ se táhly od břehu vzhůru po stráních, Petřínem, Strahovem ipo všem podlouhlém vrchu při něm a všude v těch stranách.Jiţ v modravé šero se halily staré ty hvozdy. Nad jejich hřbet vystupoval v dáli rovnýsloup světlého dýmu, proráţený sluncem; jistě nějaký lovec zaţehl si oheň v těch lesníchhlubinách.„Neţ padnou ty hvozdy tu!“ mínil stařec. „Odtud nás ještě dlouho budou na-vštěvovathladoví vlci. A coţ lesy dále za Strahovem, Šlachov i Malejov a všecky tam po sira daleku.Neţli se vypraţí.“ Nedomluvil. Nikdo ho jiţ neposlouchal. Ale nikdo také ani nehlesl. Kaţdýstál nehnutě, boje se, aby ani šlápnutím nerušil, a hleděl na mladou kněţnu, stojící v jejichčele.9 Vlčí Brána, návrší za Sv. Apolinářem. „Širá výšina na pravém břehu“, městiště nynějšího Nového Města.25