STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

„Na to jsem je dal vám a dám navěky uschovat 8 , aby moji potomci věděli, odkud pošli,aby ţivi byli v bázni a lidí sobě svěřených netiskli z hrdosti, poněvadţ jsme si všichni rovni.“Kdyţ pak cestu dokonali a jiţjiţ přicházeli k Vyšehradu, vyšla jim Libuše vstříc vstříbrolesklé čelence, se vzácnými koraly jantaru a chalcedonu na bílém hrdle. Šla v bělostnéříze, krásná a vznešená, a radostné pohnutí zářilo jí z očí, které jiţ zdaleka vyhlíţely Přemyslana bělouši v čele poselstva. S kněţnou šly její dívky, šli dvořané a nejpřednější ze všech rodů,kteří tu jako všechen valný sněm čekali na poselstvo a nového kníţete.I zaradovali se všichni, jak ho zhlédli, sličného, statného muţe. Nejvíce mladá kněţna,jeţ vídala ţenicha na Budči. Nyní si podali pravice a blaţeni vešli do hradu; s nimi všechennárod u velikém veselí, a za jásotu všech posazen Přemysl na kamenný stolec kníţecí. I slavilinového kníţete i sňatek jeho s Libuší. Slavili jej v podhradí i nahoře na hradě. Tam dvořané ahosté zasedli ke stolům na veliké síni na prostorném dvoře a hodovali.Jedli hojná jídla a pili hojně medoviny, pili a pěli nebo naslouchali pěvcům, jak hrálina struny a zpívali staré zpěvy o hrdinách a bojích zašlých dob. Slavili volbu, slavili sňatek zadne, slavili jej dlouho do noci za svitu ohňů a smolnic. A kdyţ ohně pohasly a nad lesy se jiţzardívalo ranní zoře, ještě zvučel Vyšehrad, ještě zvučelo podhradí hlučným veselím a rannívítr nesl jeho ohlas za řeku ke tmavým lesům stopeným v bělavé mlze.LIBUŠINA PROROCTVÍTak uvedla Libuše Přemysla na kníţecí stolec. A kdyţ bylo po svatbách, sestoupila s ním dohluboké síně pod zemí, ve skále vylámané, zavřené těţkým poklopem, hrubě okutým. V tékobce svítily ze stěny i hrubé stoly podél zdi leskem různého kovu: ţeleza a bronzu, stříbra izlata, jak tam visely meče, bité pásy, šišaté přílby, krouţkové brně, štíty krásně kované, jaktam leţely náramky, spínadla, prsteny i čelenky ze stříbrného drátu i šňůry korálů z jantaru,kamene, skla i kovu, kusy ryzího stříbra vedle velkých okřínů plných rýţovaného zlata.Všechen velký poklad mu ukázala, neb byl teď také jeho. Také jej uvedla do svézahrady, na posvátné místo pod starými stromy, kdeţ se leskla stříbrná hlava chmurnéhoPeruna. Tam na jaře, za léta sedali sami u váţných hovorech. I v šeru posvátného háje nad8 Kosmas kronikář svědčí, ţe lýčené střevíce Přemyslovy „chovají se na Vyšehradě v komoře kníţecí aţ podnesa na věčné časy“. Kdyţ bývala kníţata na Vyšehradě nastolována, ukazovány jim a lidu Přemyslovy střevíce zlýčí. Tak se také dálo i pak o korunovacích králů, aţ o korunovaci Václava I. opominut ten obyčej z jeho vůle.Střevíce samy zachovaly se na Vyšehradě aţ do 15. století, aţ do husitských válek.24