STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

ţasli, aţ víry došlo domnění, tou cestou kůň ţe poprvé nejde, ţe kněţna jízdou příšernou častotu jezdila za večerního soumraku, a zase neţ zapěly kury, ţe se vracela do svého dvora.Ani krok nevybočil bělouš z cesty. Nic ho nesvedlo z jeho dráhy. Nejednou minulistádo koní se pasoucích; jejich veselý řehot ho vítal a vábil. Neţ bělouš kráčel dál, ni vpravo,ni vlevo zraků neobraceje. Kdyţ pak v širém poli zasedli pod planou hruškou nebo ve slabémstínu rudokmenné sosny, aby si odpočinuli, kůň kněţnin, tiše postáv, sám první zase vykročilna další cestu.Tak přejeli hory a pláně, aţ třetího dne ráno se blíţili k dědině mezi stráněmi, krajúzkého dolu, jímţ řeka tekla. Kdyţ uţ dojíţděl i, vběhl jim jakýs chlapec voustrety. Toho sezeptali pravíce:„Ej, dobrý chlapečku, to-li jsou Stadici? A je-li v nich muţ jménem Přemysl?“ „Jsou,to jsou Stadici,“ řeklo jim pachole. „A tamhle Přemysl v poli voly pohání.“ Spatřili opodálmuţe vysoké postavy, an v lýčených střevících za pluhem statně kráčel a pobízel ostnemspřeţení strakatých volů. Jeden z nich měl hlavu bílou, druhý byl od čela po hřbetě bílý a mělzadní nohy téţ jako sníh. I jeli k oráči širokou mezí, a kdyţ se mu přiblíţili, zastavil sekněţnin kůň, pak se vraz vzbočil, vzepjal, radostí řehtaje. A pak se zas na přední spustil,sehnul hlavu před mladým oráčem, jenţ zarazil pluh a zastavil voly.Vladykové vzali z bělouše kníţecí roucho: sukni dlouhou, vzácnou koţešinoulemovanou, drahý a krásný plášť i převlaky, přistoupili k Přemyslovi, a nízko se mu klaníce,pozdravili ho.„Muţi blaţený, kníţe nám bohy souzený, buď zdráv a vítej! Pusť voly, roucho změň,na kůň se rač posadit a s námi jet. Kněţna Libuše a všechen národ Čechův ti vzkazují, abyss námi přijel a přijal vládu tobě a tvým potomkům souzenou. Zvoliliť jsme tebe za svéhosoudce, ochránce a kníţete.“Přemysl mlčky poslouchal, mlčky pak zabodl do země otku, kterou měl v ruce, a pustilvoly. Jho jim snímaje, pravil: „Jděte, odkud jste přišli.“Jen to vyřkl, a jiţ se vznesli a zmizeli oba mţikem. Pod dědinou zanikli ve velké skále,jeţ se jim otevřela a hned zase zavřela, ţe nebylo po nich ani stopy.K poslům pak Přemysl takto promluvil:„Ţel, ţe jste tak ráno přišli. Kdybych byl mohl tuto roli doorat, byla by po všecky časyhojnost chleba. Ale ţe jste si pospíšili a mně mé dílo přerušili, vězte, ţe bude v zemi častobývat hlad.“22