STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Ty vojny potrvají dotud, dokud nebude krále, jehoţ jméno bude Anbestas. Tu paknastanou lepší časy a budou tomu králi říkati dvoje jméno: bude dobrý a poboţný král.“ To obudoucím protivenství, roztrţkách a králích pověděl Havlas Pavlata.RŦZNÁ PROROCTVÍOhromný balvan skalní trčel pod rozvalinou potštýnského hradu z šumného prouduDivoké Orlice. Prostřed řeky čněl, ve stálém útoku pěnivých vln. Lid v okolí měřil jím v časjarních přívalů nebo na podzim, jak stoupala voda. Někdy se kámen zarděl; to z důlku na jehopovrchu přelila se rudá voda a stékala, řinula jako potůčky krve po jeho bocích. A tu se lidlekal, nebo ta zardělá vláha věštila zlé doby, vojnu, hlad nebo mor.Věky uţ stál ten balvan v šumu a hluku orlických vln; neţ i jemu měl kdysi nastati den.„Přijde straka, kámen rozklube, a tu nastane v Čechách bída. Přitrhneť nepřítel do zeměa s ním útisky lidí a zlé nemoci.“Tak zněla stará věštba.R. 1866 podnikali na potštýnském panství nějakou stavbu. Poněvadţ byla potřebahrubého kamene, dal správce statku balvan v řece pod starým hradem prachem roztrhati. Stařílidé litovali omšeného balvanu a nevěštili nic dobrého.A hle, nedlouho poté vtrhli Prusové do země. Staré proroctví oţivlo v paměti lidu, akaţdý teď viděl, ţe co předpověděno, se plnilo. Straka rozklubala kámen. Správce se Strakajmenoval; byla vojna a zlá nemoc pak také přikvačila.Za dávných, dávných časů stával nad Orlicí řekou, tam, kde nyní město Kostelec,nádherný kostel. V tom kostele na věţi visel zlatý zvon. Ale kostel, věţ i zvon propadly se dozemě, kdyţ lid příliš hřešil.Neţ kostel se opět zaskví nad údolím na svém místě a zlatý zvon se opět rozhlaholí,ohlásí nový, zlatý věk. Neţli však čas ten nastane, oseje vítr za řekou stráň, borové mlází tamvyrazí a vzroste v temný les. Aţ krajní borovice 151 toho lesa uschne a kořeny její zetlí, přijdečerná svině, vyryje její kořeny a vyreje pod nimi zlatý zvon, jenţ z místa svého, kde sepropadl, bude putovati dlouho podzemní poutí aţ do kořenů toho starého stromu.151 U Kostelce v stráni stála stará borovice. Od země aţ kam ruka dosáhne, vryli, vřezali do ní kříţky, takţe tukříţek na kříţku. Skoro kaţdý, kdo kolem šel, vyřezal tu kříţek. Věřili, ţe člověk, jehoţ kříţek neporušený se tuzachová, bude mít dlouhý věk.193