STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Všichni kol strnuli nad divokou řečí. Ruměnec studu polil kněţnino líce a srdcem jípohnuly zlá potupa i ţal nad takovým nevděkem. Neţ hanobiteli přehověla. Jemuneodpověděla. Na kmetech, na zástupu tkvěl její rozčilený zrak, a kdyţ nikdo vášnivcenezakřikl, kdyţ se nikdo neozval, promluvila k zástupu důstojně, vznešeně, ač se její hlaspohnutím třásl:„Jest tak. Ţenská jsem a jako ţena se chovám; ţe vás nesoudím ţeleznou metlou, zdáse vám, ţe málo rozumím. Je potřeba, abyste měli správce nad ţenu přísnějšího. Mějteţ ho!Ţádost vaše se vyplní. Nyní jděte s pokojem domů. Valný sněm nechť zvolí si vojvodu. Akoho si zvolí, toho já budu mít za muţe...“Tak promluvivši, odešla z nádvoří do hradu a hned poslala jízdné posly na Kazin aTetin hrad pro své sestry. Sama pak odešla do čarovné zahrady do nejzazšího kouta, šeréhohustým křovím a košatými lipami, na posvátné místo, kam nikdo kromě ní a jejích sesternesměl vkročit.Tam ve stínu lip stál na dřevěných sloupech přístřešek z plochých kamenů, odrozchodníku a mechu zelených. Pod touto střechou prokmitala se mdlým leskem stříbrnáhlava se zlatými vousy dřevěné modly, stojící na balvanu hrubě tesaném. Tu modlu bohemnazývali a Perun jmenovali.Libuše před ní klekla a klaněla se; pak usednuvši pod balvan u nohou modly, zůstalatu ostatek dne i přes západ slunce, i kdyţ pod stromy se jiţ tmělo a večerní vítr šoumal keřemi křovinou. Seděla zamyšlená, nehnutě, sama jako socha, na mysli přemítajíc o tom, co se jístalo, co bude, jakého kníţete si lid zvolí, jakého smýšlení budou sestry a budou-li s nízajedno. Aţ pak náhle vstala, kdy v setmělé zahradě se před ní zjevily Kazí a Teta. Vladařhradu, jenţ sestry, jak přijely, od brány aţ k zahradě provodil, zůstal na stráţi u vchodu ačekal.Co Libuše sestrám řekla nebo vyznala, o čem všechny tři věštím duchem nadanéjednaly u Perunovy modly, o čem se radily, nezvěděl nikdo. Letní noc byla jiţ na sklonku,nebe bledlo a za hradem, za jeho sruby, hradbou a stromy prošlehl úsvitu zsinalý pruh.V tu chvíli, kdy vanul uţ chlad prvního jitra, vracely se Krokový dcery zahradou.Prostřed svých sester, jeţ byly v rouškách, Libuše s bělostným vínkem kol čela, klidnější, sezrakem před se upřeným. Braly se mlčky jako stíny a vladař udiven hleděl za nimi, jak hobeze slova minuly, jak stoupaly po schodech k velké síni, aţ zmizely mezi mocnými sloupyvýstupku, jenţ všechen byl ještě ve stínech ranního šera.Hned po ránu vyslala Libuše posly svolávat na valný sněm, aby se shromáţdil národ.Kdyţ pak bylo po hlavních ţních a určený den nastal, sjelo se i sešlo mnoţství muţů ze všeho19