STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

pak jeseň minula, opustil Bivoj svou dědinu a rod, aby navţdy zůstal na Kazině hradě.Oblíbilať si ho Kazí tak, ţe ho pojala za manţela.O LIBUŠIJako kdysi ke Krokovi, tak chodili také k Libuši zblízka i zdaleka lidé ve svých rozepřích. Kjejí moudrosti se utíkali ţádat za nález. A ona spravedlivě soudíc, činila moudrá narovnánímezi odpornými stranami. V ten čas se dva sousedé, oba starostové rodů, svadili o meze arole. Svadili se prudce, potupili, vyčetli si mater a dědy, aţ mezi nimi i jejich rody povadladobrá vůle sousedská do kořene a vybujelo záští.Ţádný nechtěl v tom sporu povolit, kaţdý byl jako z křemene, a jakmile nastal čas,kdy kněţna zasedala na soudu, chvátali oba na Vyšehrad.Tam Libuše v bělostném vínku kol čela seděla soudíc pod košatou lipou napovýšeném stolci kobercem prostřeném. Vpravo pak, vlevo dvanácte kmetů, dvanáctehospodářů nejmocnějších rodů, muţové statní i bílých uţ brad. Před nimi prostorou kolemzástup, lid čeledí i muţové, ţeny i starostové, jiţ přišli na soud nebo se zastat někoho ze svýchrodů.Tu před kněţnu a soud vystoupili oba rozvadění sousedé. Mladší zle ţaloval, ţe staršíproti právu chce meze a role. Starší, muţ plné, husté brady, chmurný jako mrak, skočil mu dořeči.Zostra a zkrátka ţádal a chtěl, aby se stalo po jeho vůli, a nedbal, ţe by bylo křivdoujeho sousedu.Kdyţ Libuše vyslechla toho i toho a rozváţila při, kdyţ přednímu kmetu pak oznámilasvůj nález a kdyţ kmeti, uváţivše mezi sebou při a rozsudek, přisvědčili, ohlásila kněţna, jaknalezla za právo: ţe mladšímu se děje křivda, ţe jeho jsou role i meze.Nedořekla, a jiţ tu starší, jak jím zalomcoval divoký hněv, udeřil vysokou holí třikrátdo zeměca do temna zardělý, jiskře očima vykřikl, zaklel a začal, jako kdyţ náhlý lijavecspustí:„Takové tu právo! Však coţ nevíme, kdo soudí, ţe ţenská! Ţenská dlouhých vlasů, alekrátkého rozumu. Příst umí, jehlou šít, na to je, ale ne soudit. Ať šije, ať přede, ale ať nesoudí.Hanba nám muţům!“ A pěstí se do hlavy bil a za vášnivé řeči slinou si bradu třísnil. „Hanbanám! Kde jinde v kterém plemeni, kde jinde vládne muţům ţena? Jen nám, jenom nám, aproto jsme za posměch. To je lip zhynout neţli snášet takovou vládu!“18