STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

ostlo husté trní a hloţí. A na to se Janošíkův pes obořil, zatím co pán kleče u studánky vodynabíral. Ale jak pes tak zuřivě se rozštěkal a do houštiny doráţel, Janošík se ohlédl; a vtom semu zdálo, ţe v houštině někdo zakvílel. Vyskočil, okřikl, odehnal psa, sám pak vnikl do křoví.Tam, v spoustě planých růţí, zhlédl „pannu v bielom“. Byla sličná, milého pohledu. Ajiţ stála, celá bílá, před Janošikem, pěkně mu děkujíc za to, ţe psa odehnal. Pak se šohajezeptala, co by si od ní přál, ţe by se mu ráda odslouţila. Janošík se dlouho nerozmýšlel.„Sílu!“ zvolal. Potřebovalť jí, nebo se chystal, ţe bude trestat ukrutné pány za všeckopříkoří na lidu páchaném. I dala mu víla opasek s kouzelnou ţilkou a valašku, kterou nabylsíly za sto muţů. Tu kdyţ v rukou třímal, nikdo ho nepřemohl.IIOd té chvíle chodil Janošík „po zboji“, mstít sebe a bědný slovenský lid. Za to jej i jeho„kamarátstvo“ nazývali všichni utiskovaní „dobrými chlapci“ a všude jim přáli.V čas nebezpečenství poskytli jím bezpečného útulku v salaších i dole v dědinách. Tamtaké, kdyţ uhodily mrazy a hory a lesy zapadly v závěje sněhu, trávili „chlapci“ zimu jakočeledínové u dobrých gazdů nebo také v jiném zakuklení. Ale jak se bučina počala rozvíjet,hajdy, do hor, zase „po zboji“. Po krvi však Janošík nedychtil. Sám nikoho nezabil a takézabíti nedal. Jen na bohaté a mocné vystupovali.„Daj bohu dušu a nám peniaze!“ Tak pohrozili a zbraní zablýskali. Nejvíce bral Janošíkna mušku kruté pány, zemany. Jak některého napadl, vystoupil proti němu a zahřměl:„Sem, pane, ty zdrané sedliacké mozole!“Kdyţ dostali nebo vzali, rozdělil Janošík kořist na hromádky a podělil kaţdého zkamarátstva; svůj podíl dával chudým a potřebným, nebo jej ukládal do skal, jeskyň i dostarých stromů, takţe měl poklady peněz, sukna i různé zbraně. Mnoţství kremnických dukátůdobrého rázu zakopal prý také do jam, aby těch peněz nikdo neuţil, ani páni, ani zbojníci. Nahoře Váporu se často zdrţoval v jeskyni, tam měl i poklad ukrytý, z Váporu prý měl na Novýhrad most z řemenů, a strmá, skalnatá Hradová nad Tisovcem ho častěji hostila. Rád měl zpěvi hudbu. často zasedl večer na kolibě 140 mezi valachy 141 a chutě poslouchal, kdyţ někdo znich začal pískat na fujarku. Rád také měl, kdyţ děvčata na trávě zpívala; kdyţ nezpívala,vybídl je, aby mu zapěly. A pak je hojně, třeba zlatem odměnil.140 Pastýřská chata.141 Pastýři.177