STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Zatím se Janíček chutě učil a prospíval. Aţ tu pojednou byl ze školy vytrţen. Z rodnédědiny přiběhl pro něj posel, aby přišel domů, ţe matka upadla do těţké nemoci, ţe asi zemře,aby si pospíšil, aby se s ní rozloučil, jak si toho maminka touţebně přeje a ţádá.Janošík, bylo mu tenkráte jedenadvacet let, vydal se hned na cestu. Jen přišel domů, jenvkročil do jizby a s matkou se vítal, jiţ vcházel za ním osmahlý panský hajduch černých knírůa přísně poroučel, aby zítra ráno přišli na panské sena sušit, starý i mladý, gazda i student.Janošík z té duše zarmoucen nad matkou na smrt nemocnou, drába si sotva povšiml. Tímméně dbal, co vyřizuje.Starý otec rozuměl, dobře slyšel, ale tentokrát, ač jindy pokaţdé na slovo poslechl,váhal. Ţena na zhasnutí, kaţdé chvíle mohla skonat. Hajduch sám to viděl a jistě to poví nakanceláři. Nebude pro jednou snad zle, nepůjde-li, kdyţ taká příčina. A Janíček? Na to ho změsta nezavolal, aby šel na robotu, a i student, skoro jiţ kněz. A od nemocné matky! Budeť vpánech aspoň jiskra citu a tolik se snad ustrnou.Ale neustrnuli.V poledne se přihnal hajduch zas a ne jiţ sám, nýbrţ s několika chlapy. Láli, křičeli anic nedbali ţeny na smrt nemocné; muţe a syna jí před očima spoutali a pryč odvlekli, oba dozámku za třetí dědinu. Tam v klenuté jizbě stály jiţ dereše 138 a svazky vláčných lískovekleţely na nich. Tu jiţ také „zemský pán“ čekal. Jak gazdu a syna zhlédl, rozlítil se, lál a dal jena lavici poloţiti a řemeny přivázati; sám pak usedl, dýmku zapálil, kříţem nohy přeloţil apak poručil:„A nu teď bijte, a ty dvorský, počítej! Kaţdému sto ran, a mastných. A ty,“ tu se kJanošíkovi obrátil se surovým úšklebkem, „uvidíš! To bude latina. To tě na pána vyučím!“Hajduši bili nemilosrdně, nekřesťansky, aţ starý gazda omdlel; a neţ dvorský napočítalplných sto, skonal v bolestech. Syn ty rány vydrţel. Ale ţe po nich nemohl ani vstáti, ani nanohou se udrţeti, naloţili ho na hnojný vůz, mrtvolu s ním, a zavezli je domů, do rodnédědiny. Matka byla ještě naţivu, ale po tom, jak se shledala s muţem a se synem, zkrušil ji ţala zemřela.Janošík, jak se jen trochu sebral a zotavil, zmizel ze vsi. Do města, do škol se nevrátil.Do hor se vykradl.Tam se skrýval u pastýřů v osamělých salaších a tu se mu také dostalo podivné pomoci.Jednou šel ze salaše k osamělé studánce, aby nabral do čerpáků 139 vody. Věrný jehopes, jediné dědictví z rodného domu, šel za ním. Studánka prýštila pod skálou, kolem pak138 Lavice.139 Dřevěná nádoba.176