STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Těţká byla chůze do Trhanova; zamlklí, sklíčení čekali Chodové před kanceláří, aţ jetam zavolají. Byli jiţ na mysli zkrušeni, a kdo nebyl, dobře věděl, ţe všeliký odpor je marný.Temným hlasem odříkávali přísahu, nejeden se přitom zajíkl, nejeden hlas se třásl. Důvěrnícijejich, Kozina, Kryštof Hrubý a ostatní, seděli dosud v Praze v novoměstské radnici. I na něpáni naléhali, aby slíbili panu z Albenreuthu poddanství. A slíbili, kdyţ uslyšeli, co se domastalo. Ale ne všichni. Jen starý Hrubý nepodepsal a Kozina. Ten pánům řekl:„Lomikar nás můţe nutit, habysme robotovali; hale kerak mám říct, ţe naše právoneplatí? Naše právo platí. Dáme to huţ na Boha.“Ti, kteří podepsali, mohli domů. Draţenovský však starý rychtář a jeho synovec Kozinazůstali ve vězení.Ale Lamminger nebyl ani teď spokojen. Trest, který apelační soud Chodům ustanovil,mu nestačil. Podal odvolání a ţaloval k hrdelnímu soudu. A pochodil dobře. Hrdelní soudrozsoudil, aby Kryštof Hrubý, Kozina a Čtverák, jelikoţ hlavní a nejpřednější buřiči, bylioběšeni, ostatní pak přední Chodové aby stáli na pranýři a odpykali svou odvahu tuhýmvězením.Ve Vídni rozsudek ten potvrdili aţ na to, ţe ne tři, ale jeden má býti oběšen. Zatím starýKryštof Hrubý, někdy nejváţenější rychtář na Chodsku, zemřel v praţském vězení. Zbylorozhodnutí, má-li býti Čtverák nebo Kozina utracen. A soud ustanovil Kozinu, protoţe byl„velmi výmluvný, tudíţ nebezpečný a ze všech nejvíce zatvrzelý, nechtěje o pardon prositi.“I převezli ho do Plzně, aby se stalo po rozsudku. Kdyţ se blíţil den popravy, poručilLamminger, aby osmašedesát Chodů ze všech vesnic chodských, kaţdý s malými dětmisvými přišlo do Plzně podívat se, jak budou Kozinu trestat, aby si pamatovali oni i děti jejich,aby se vypravovalo do kolikátého kolena, jak potrestány odpor a rebelie proti trhanovskémupanu.Sám také přijel do Plzně, aby viděl Kozinu umírati. Ten muţně se chystal na potupnousmrt a těšil se tím, ţe Lomikar u světského soudu vyhrál, ale tam u boţího soudu ţe vyhrajeon, protoţe jejich věc byla pravá a on ţe nevinně umře.V den popravy, bylo 28. listopadu léta 1695, shluklo se v Plzni nesmírné mnoţství lidudomácího a z okolí. Vše se valilo za odsouzeným, za nímţ kráčela jeho rodina, jeho krajané,osmašedesát Chodů, většinou vysokých a statných muţů, v pláštích, v koţiších, ale bez čekan.Vedouce děti své, kráčeli zasmušile a s lítostí hleděli na nešťastného Kozinu. Dlouhýmvězením byl přepadlý, ale šel, vojáky obklopen, pevně a nesl hlavu rovně.Průvod se valil z města ven. Buben, černým suknem potaţený, smutně, ztlumeněrachotil a temný jeho zvuk splýval se ţalostným hlasem umíráčku. Za městem na výšině stála171