STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Kdyţ Ferdinand I. přemohl odpor stavů, vzal panu Kostkovi z Postupic zboţílitomyšlské i hrad, a bratří z města i z okolí musili do vyhnanství. Tenkráte jat i starší bratrskéJednoty, Jan Augusta. Přestrojen za sedláka, skrýval se v okolí Litomyšle. Ale sám seprozradil. Zapomněl na svůj selský kroj a vytáhl ze záňadří prý červený, hedvábný šátek, abyjím utřel zpocené čelo. To zhlédli pacholci královského hejtmana Šejnohy 124 , na ten čassprávce litomyšlského zámku, Augustu jali, odvezli do Litomyšle, odkudţ zavezen s písařemsvým a bratrem Bílkem na hrad Křivoklát.Tam pak seděli v tuhém vězení přes čtrnácte let.Po letech za Maxmiliána krále, syna Ferdinandova, nastaly volnější časy. Bratří sevrátili z vyhnanství a usazovali se zase v Litomyšli a v okolí. Volnosti však dlouho neuţili.Přikvačilať veliká bouře, jeţ se rozvichřila r. 1618. Veliké hoře padlo na českou zemi zanáboţenských bojů, a nejvíce po bělohorské bitvě.Kdo nebyl katolíkem nebo kdo se nezřekl své nekatolické víry, musil ze země. A taktaké bratří z Litomyšle a z okolí. Neţli však odešli, smluvili se, ţe se všichni ještě jednousejdou, společnou poboţnost vykonají, neboť veřejně a volně ji konati jiţ nesměli, a ţe sevespolek i s rodnou krajinou rozloučí. Na tu schůzi vyhlédli si palouk za Morašicemi mezilesy.Pro jistotu sešli se v noci, tu mezi mlčícími, černými hvozdy, pod hvězdnatou klenbouvěčných nebes; tu naposled na vlastenecké půdě podobojí přijímali, naposled se k Bohupomodlili, zboţně zazpívali.A pak se loučili, vespolek, s domovem. Nejeden vyhrábl si na památku hrst hlíny zrodné půdy, nejeden políbil zemi, kterou slzami zkropili. A z těch slzí pak vypučely ty růţe,aby vydaly svědectví o věrnosti a lásce k víře a k vlasti.Za té noci také, kdyţ poboţnost ukončena, zakopali prý zlatý kalich, z něhoţ přijímali,a kalich ten podnes leţí hluboko v zemi na paloučku.Lid po čase na bratří zapomněl; neţ místo, kde se loučili, zachoval v úctě. Paloučekbýval jindy větší a lesy tmavší a hlubší se kolem černaly. Teď z hvozdů jsou jen lesíky a širélány; také paloučku uorali, aţ zbyla Jen neveliká lučina. I tu pak chtěli vzdělati, v poleproměniti, jakoţ se jiţ kolem všude rozkládaly polní lány. Mezi nimi byl palouček jakoztracený a překáţel. Proto měl zmizeti.Ale jako by prozřetelnost sama o to místo pečovala. Stalo se tu cosi podobného jako naŢiţkově poli u Přibyslavi. Orali palouček, ale pluh se kazil nebo kůň padl.124 Šebestián Šenajch.166