STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

zmizela, vyburcovala chůva svou druţku, a všecka se ještě třesouc, oznámila jí urvanýmislovy, co viděla, co se stalo, a hned skočila ke kolébce a druţka za ní. Ale nebylo nic. Panáčekspal jako dudek, libě zardělý, a probudil se aţ ráno čil a zdráv a nebylo mu nic za celý den.S úzkostí čekaly chůvy příští noc. Usedly jako včera poblíţe kolébky, kdyţ Petříčkauspaly. Samy však nezamhouřily ani oka. Čekaly, hleděly ke dveřím, po oknech, kaţdýmšustem se polekaly, aţ pojednou, právě odbíjela na hradní věţi půlnoc, se v jizbě vysvětlilo av bledé té záři stála bílá paní.Šla ke kolébce, hleděla do ní, vzala synáčka, kdyţ zaplakal, houpala ho, chovala, pak ikolébala, aţ usnul. A poté zmizela jako včera, a trnoucí chůvy obě nevěděly kudy, nevědělyjak. Jen to se jim zdálo, jako by někde u zdi se rozplynula. A dítě zdrávo, spalo tiše jako vráji.Hrůza odtrnula, polevila, a příští noci čekaly obě ţeny jiţ klidněji. I stalo se jakominule. Bílá paní se zjevila, dítko ošetřila, zmizela, a chůvy pak brzo zas usnuly a nebděly vrozčilení do rána jako včerejší noci. Kdyţ pak bílá paní chodila noc co noc a pokaţdé se tak osynáčka páně starala, nečekaly jiţ na ni a spaly poklidně, jak zvečera usnuly. Věřilyť uţ bílépaní a nic se nebály.Tu se stalo, ţe se jedna z těch chův roznemohla; i zjednali na její místo jinou. Ta v nocibdíc zhlédla bílé zjevení a lekla se ho tak, ţe ani hlesnouti se neodváţila. Kdyţ ráno druţkámo tom pověděla, chlácholily ji, aby mlčela, aby jen nazejtří pokojně spala, ţe bílá paní budechovati za ni. Chůvě se však nepodobalo, opakovala, ţe tomu duchu nevěří, a jak by mohlazodpověděti před Pánembohem a před vladařem, kdyby se panáčkovi něco stalo.Také druhé noci neusnula, čekajíc dychtivě na půlnoc, přijde-li zase bílá paní. Přišla. Azrovna jako včera a jindy předtím: rovnou ke kolébce, a jak se tam chlapeček ozval, jiţ hovyzvedla a do náručí vzala, aby ho pochovala.Neţ vtom uţ stála proti ní nová chůva jako kvočna chránící své kuřátko a brala bílépaní dítko z loktů. A také vzala, vyrvala. Bílá paní se nebránila. Stála nehnutě, zachmuřena,přísně hledíc na smělou chůvu, kteréţ řekla:„Víš-li, opováţlivá, co činíš?! Jsem příbuzná tohoto nemluvněte a mám k němu právo!Ale víc mne tu neuhlídáte.“Vtom uţ ji chůva zhlédla u zdi, a kdyţ bílá paní učinila nad stěnou znamení kříţe, stěnase otevřela a zjevení zmizelo v ní. Po bílé paní nebylo památky; světlost zmizela, šero ulehlokomnatou.Chůva, poněkud se vzpamatovavši, donesla stěţí chlapečka na lůţko. Tak se jí nohytřásly.162