STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

vzaly za své za velkého poţáru. Kdyţ lidé kolem zámku i v městě plni úţasu na bělostné,tajemné zjevení hleděli, kdyţ na ně ukazovali, nezmizelo rázem. Bílá paní u okna postála, pakse pomalu tratila, jako by dolů do věţe zapadala, byla menší a menší, aţ zmizela. V noci sezjevovala rovněţ všecka bílá, v bílém závoji, váţná, ale ne strašlivá. Buď kráčela volněchodbami, nebo, majíc klíče u pasu, brala se chvatným krokem, jako by pospíchala, z pokojedo pokoje, ten zamykajíc, onen odmykajíc. A neublíţila nikomu. Potkal-li ji kdo za té tajemnéprocházky a pozdravil-li, váţně poděkovala, buď mlčky, hlavy pokynutím, nebo slovem. A tuzněl její hlas jako ševel, jako tichého větru vání.O spřízněné rody zlaté a červené růţe, pány z Hradce a z Roţmberka, s nimiţ zaţivabyla sloučena svazkem příbuzenským 122 , jevila zvláštní péči a starostlivost.Léta 1539 narodil se panu Joštovi z Roţmberka, tehdy těţkou nemocí navštívenému, nakrumlovském hradě nejmladší synáček Petr Vok. Ten pak byl posledním po meči svéhostarobylého rodu. Chlapečka ošetřovaly chůva a kojná, u nich byl neustále. Kromě těch všakměl ještě jinou, pečlivou a laskavou opatrovnici.Zjevila se pokaţdé v noci, kdy všechen krumlovský hrad mohutně strmící nad Vltavou,ztichl, kdy všecko spalo, i chůvy. Byla to bílá paní. Okna komnaty, v níţ malý Petříčekchován, byla zamčena, dveře téţ ani se nehnuly, ale bílé zjevení, kde se vzalo, tu se vzalo,stanulo náhle prostřed jizby. A vyjasnilo se od něho v těch místech, jako by plná zář měsícesem padala.Bílá paní stanula u kolébky zastřené lehkými nebesy na čtyřech sloupcích, odhrnulazáclony, sklonila se ke kolébce a hleděla na poslední ratolístku starého kmene roţmberského.Kojná a chůva seděly opodál a spaly, ani se nehnuly. Pak kdyţ chlapeček zaplakal,vzala ho bílá paní, chovala ho, hýčkala, hladila, líbala ho i smála se na něj, aţ se utišil, aţ dítězas tiše usnulo. Poté zmizela, jako kdyţ unikne, zhasne paprsek měsíce.Jednou se však chůva probudila. Hlas jí hrůzou uvázl v hrdle. Chvějíc se patřila natajemný zjev a hned poznala, ţe to bílá paní, o níţ tolik slyšela. Strachy se však z místa aninehnula a jen pozorovala novou chůvu, neubliţuje-li snad dítěti. Jak poté bílá paní náhle122 Balbín mínil, ţe bílou paní byla Perchta z Roţmberka, provdaná za Jana z Lichtenštejna. V manţelství tomměla tolik utrpení, ţe posléze odešla od krutého manţela a jeho bezohledné rodiny. Ţila pak na Krumlově a veVídni u své dcery. Zemřela r. 1476, tři léta po svém manţelu. Podobizna její a jejího manţela, chována v zámkujindřicho-hradeckém, není zajisté pravá, zpodobujíc lidi ze století šestnáctého. Paní Perchta nebyla nikdy ani býtinemohla vychovatelkou sirotků po p. Menhartovi z Hradce († 1449), jak Balbín tvrdil. Ţilať tou dobou u svéhomanţela na Mikulově. Spíše se pravdě podobá, ţe Markéta, dcera purkrabího na Maidburce, manţelka Jindřichaz Hradce († 1326), byla příčinou, ţe povstala pověst o bílé paní. Markéta z Hradce ovdověvši stala se jeptiškoupanenského kláštera v Krumlově. Odtud „zajisté někdy v bílém svém rouše (jeptišském) na Hradec přicházelasynů svých navštívit a lidem se arci jakoţto bílá paní ukazovala.“ (A. Sedláček)161