STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

„Spravuj!“Jediné to slovo mařilo poslední naději. Jiţ viděli havíři, ţe nepůjdou nazpátek. Všekolem, všecko je hrozná pravda, nic není na postrašení. Sem byla poslední cesta, tu jeposlední zastavení, a pak – věčnost.Hněv potuchl; ţal a lítost zkormoutily srdce havířů, a jejich mysl, nechavše prachupozemského, povznesla se k nebesům. Tam jediné byla spravedlnost. Jako by si řekli, pokleklinajednou a jali se z té duše se modliti:„Boţe Otče, kterýţ víš a znáš jednoho kaţdého křivdu, rač rosu nebeskou seslati, aťobmyje tuto naši nevinnou krev!’Pohnutý hlas jejich zněl hlubokým, smutným tichem. Všichni v zástupu byli jati lítostí.I kat Kolouch. Maje v rukou meč uţ obnaţený, mrštil jím pod hrušku a v pohnutí, pobouřenvzkřikl:„Nebudu spravovati!“A tak kat Sochor, nemoha hejtmanu, svému pánu, odpírat, vystoupil a konal, conemilosrdný velitel poroučel.První poklekl Šimon, starší, pod jednou z mocných větví rozloţitého dubu. Vznášela senad ním jako baldachýn. Jeho zelenavým přísvitem a stínem bleskl se katův meč. Proud krvevysoko vystříkl a zkropil, zalil dubovou větev tak, ţe s ní jakoby po lijavém dešti rudé krůpějehojně krápaly.Po Šimonovi klekl Průša, mladší jeho bratr, pak Černý, pak Opat a bratr jeho, všechdeset jeden po druhém. Kdyţ poslední klesl bezduch do trávy zalité krví, ukázal se náhle najasném nebi mráček. A ten se úţasně šířil a rostl, aţ vyrostl v ohromnou černavu, jeţ zaklopilavšecko nebe. Z temna mraků zahřímalo jako boţího hněvu hlas, vichřice vjela rázem dostarého dubu, do hruše, zalomcovala jejich korunami, ţe se jejich haluze zmítaly a prudko serozšuměly.Lid na stínadle vzpomněl na modlitbu nebohých havířů, Jeţ sotva dozněla; křiţoval se,strachy domů utíkal a všichni vyděšeně opakovali:„Boţí soud! Toť boţí soud!“„Bůh je vyslyšel! Těch nevinných hlasy vyslyšel!“Sotvaţe mrtvé havíře do vykopané jámy zahrabali, strhl se déšť, hrozný, lijavý déšť.Hejtman sám, jak na zámek ujíţděl, sklouzl se ve bráně s koněm a povalil.Lijavec šuměl celý den, celou noc, a zase den a noc a tak bez ustání devět dní a devětnocí, v jednom neustále, aţ přeschlí potokové se rozvodnili v řeky, aţ proudy vod strhaly polea vymlely rokle kolem Poděbrad a Hor Kutných.158