STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Na těch schodech stály kněţny. Bivoj v čele všech muţů, maje líté zvíře na zádech,pozdravil Libuši i její sestru a pravil: „Tu nesu to zle škodné zvíře, divého kance z Kavčíhory. Ať zhyne před tvýma očima, chceš-li.“Kdyţ Libuše kynula, ať se tak stane, vzkřikli muţové kolem a chystali meče a oštěpy.Neţ Bivoj zvolal do jejich shonu a hluku:„Sám se postavím proti němu. Jáť ho lapil, ať ho také zabiju. Vy sevřete kolo; kdybychtěl prorazit. A nejprve mně poloţte k nohám oštěp.“Stalo se, jak řekl. Muţi rozestavili se prostorně kolem a přichystali zbraň. Nikdoz nich nespustil oči z Bivoje, jenţ přehlédnuv kolo, upřel naposled jiskrný zrak na kněţnyvýše stojící, na Libuši, zvláště však na její sestru. Ta vzrušena hleděla na statného muţe, jejţpoprvé spatřila v háji u Jezerky, na nějţ pak často vzpomínala. Teď ji těšilo toto muţství, jehosíla, udatenství, neţ přece se jí srdce pohnulo strachem a oči bezděky zamrkaly, jak Bivoj serozkročiv mrštil kancem vší silou přes hlavu před se, ţe aţ země zaduněla od toho pádu. Neţlivšak kanec dopadl, sehnul se Bivoj, a zdvihnuv těţký oštěp lesklého hrotu, sevřel ho oběmarukama a čekal.Starý, silný sekáč na okamţik leţel na zemi roztaţen jakoby bez sebe. Ale jiţ se mubřicho pohnulo, hřeben dlouhých štětin na hřbetě se zjeţil jako hříva, bělmo očí v černé hlavěse zablýskalo. Vraz se vymrštil ze země a hnal jako šipka, nehledě vpravo ni vlevo,s rozevřenou tlamou, z níţ se ostré tesáky bělaly, přímo na Bivoje, zuřivostí slepý.Vše kolem jako pěna ztichlo, kdyţ kanec divoce vyrazil a kdyţ se tak obořil. Ale jiţvykřikl kdekdo z muţských, i hradských ţen a dívek. Muţi křičeli a zbraní mávali, jak sekáčnaběhl na Bivojův oštěp. Proud krve vytryskl z tlamy zvířete; vzepjalo se, naposled, a jakoskoseno skácelo se na zem; krev se z něho valila a zalévala kolem půdu.Bivoj vytrhl oštěp z poraţeného a šlápl pravou nohou na štětinaté tělo hynoucíhozvířete. Pak utřev sobě z čela i tváře pot, promluvil ke kněţnám: „Jiţ ne-bude nikoho strašit aběhat do škod!“ a dupl po hlavě zvířete. Vtom statný vladař hradní, po vystoupí v k němupřed kněţny, pravil:„Aby tě bohové pozdravili! Tys kraji uvolnil. Byl to sekáč zlý, hlavní, šestiletý,“ avladař na kance ukazoval, „a nebezpečný, hrůza a postrach kol Kavčí hory. Co škody natropil!Na obilí, jehoţ celé lány rozválel, i na zvířatech, na lovcích psech nejvíce, i na koních. KdyţSvatoslav Boţejův na něj vyjel, ten sekáč tu jeho koni hruď a břicho rozerval. Tak vysokovyskakoval. I nejednoho muţe smrtelně proklál. Šel z něho strach, jiţ před ním utíkali askrývali se i muţi. Aţ tu Bivoj.“15