STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Kdyţ si pak opět prohlíţel bibliotéku a přístroje na stole, nalezl na černé miscemramorové zase tolar. Včera tam byl jeden jediný, ten si vzal, v městě rozměnil, něcodrobných měl ještě v kapse, a teď, kde se vzal, tu se vzal, třpytil se tolar bílý jako mléko načerné misce. To jistě jemu. Doktor Faust nebo kdo mu přeje. Tak student uvaţoval a penízvzal.Před polednem odešel a vrátil se zas aţ večer, nesa si zbytek z druhého tolaru v kapse.A zase přespal v domě, a zase pokojně jako včera. Ráno pak rovnou zamířil do bibliotéky atam hned ke stolu. Byl tam, tolar tam byl ryzí, jakoby právě raţený, a leţel opět na černémisce. Student uţ nepochyboval, ţe je pro něj, a vzal ho beze všeho.A tak kaţdého rána tam našel tolar. Student ani tolik denně nepotřeboval. Co muzbylo, skládal, aţ si uloţil na nový oblek, plášť, klobouk i na novou obuv. Přitom se měldobře. O byt se nestaral. Nebálť se jiţ ve Faustově domě, zvykl si na to tiché obydlí, kdeţ se oněj nějaký duch staral, ale nikdy se mu neukázal. Na zimu tam měl dříví dost, na dvoře i nazahradě. Topil, přikládal, aţ oheň mile hořel a praskal dole v jizbici v kamnech nebo nahoře vbibliotéce v krbu; četl a četl v knihách z Faustovy bibliotéky, i z té, kterou našel na velkémstole, i z té, která leţela dole v loţnici. Na tu se dosti pozdě odváţil; ale také v ní nejvícenašel, plno můřích noh a divných, čarovných znamení a zaklínání. Se strachy začal to číst aještě pak se mu někdy vlasy jeţily nad tím čaroděj nickým čtením.Někdy se mu v té samotě zastesklo. Neţ vystěhovat se mu nechtělo. Měl tu pokoj adosti pohodlí, a pak denně tolar bez práce! Druhové na vysokém učení, kam míň a míňdocházel, se divili, co se s ním stalo a děje, jak se změnil, jaký je švihák z něho. Trnuli,slyšíce, kde bydlí, a nechtěli k němu jít, kdyţ je zval. Posléze zvědavost tam některé vyvábila.Provedl je všudy, od průjezdu do horního ponebí, předsíní, jizbami, bibliotékou, ukázalloţnici, v ní postel znovu upravenou, neboť uţ v ní sám spal, díru ve stropě kobercemzakrytou a ucpanou, prošel s nimi zahradu a ukázal vše, nač sám po čas svého pobytu vstarém stavení uhodil.I vypravovali plni úţasu o divech tajemného bytu, o chlapci, jenţ sám bubnuje, odivných sochách, tiše zpívajících, o kovové panně, jeţ je vodou polila, o zázračné klice ujednoho z pokojů, ţe sršela jiskrami a dala ránu tomu, kdo sejí dotekl, o jizbě, do níţ se odstropu schody samy spustily a samy opět ke klenutí vznesly, o divných nástrojích ačarodějných knihách. I o ţelezných dveřích zvěděli, vedoucích dole v domě do podzemí, dodlouhé, tmavé chodby.136