STARÃ POVÄSTI ÄESKÃ ALOIS JIRÃSEK - Rodon
STARÃ POVÄSTI ÄESKÃ ALOIS JIRÃSEK - Rodon STARÃ POVÄSTI ÄESKÃ ALOIS JIRÃSEK - Rodon
zapjatý, nestačil a bídné střevíce nebránily vlhku. Student se jiţ zachvíval zimou. Déšť sespouštěl hustěji, tmělo se, podzimní večer tu, a kam na noc?Neměl, kde by hlavy sloţil. Rozhlíţel se, pak upřel na starý chmurný dům své zraky.Odtud tě nevyţenou, pomyslil a hořkost pojala mladého muţe. Chvilku váhal, pak vzal zakliku, dvířka povolila, a jiţ stál v klenutém průjezdu. Byl suchý a vítr tu nevál. A kdyţ se aţsem odváţil, pustil se i dále.Po schodech, nad nimiţ vpravo ve výklencích stály podivné sochy, dostal se nachodbu. Byla dlouhá a ztrácela se na konci v šeru. Podél celé té chodby zhlédl řadu tmavýchdveří, vedoucích k pokojům. Bylo tu ticho a pusto, ze dvorka však a z opuštěné zahradyzaléhal sem hukot větru.Student se na chvíli rozmýšlel, pak směle sáhl po klice nejbliţších dveří a vstoupil dojizby.Pod jejím klenutým stropem se jiţ tmělo; šero tu houstlo tím více, poněvadţ stěnybyly do polovice pokryty dubovým táflováním a poněvadţ všechen nábytek, starý stůl, skříň alavice podél zdi byly z tmavého dříví. U stolu se černalo křeslo s vysokým lenochem.Student stál chvíli u dveří, pak šel dál, aţ sedl do křesla. Ohlíţel se, čekal, naslouchal.V domě se však neozvalo nic a také se nikdo nezjevil. Jen vítr venku hučel a déšť harašil apleskal do oken. Student v křesle čekal, naslouchal, aţ ho únava přemohla a hlas větru i deštěuspaly.Usnul.Spal do jedenácti, přespal půlnoc, hodinu s půlnoci, spal aţ do bílého rána, a nic, anidost málo ho nevyrosilo. Ráno se divil, kde je, a kdyţ vzpomněl, kde strávil noc a jakpoklidně, nabýval mysli. Nedal se na útěk, nýbrţ chutě vešel do vedlejší jizby. Měla nábytek akromě toho na zdech několik zašlých, zčernalých obrazů, z nichţ jasněji vynikaly jenchmurné tváře bradatých muţů. Po bývalém však obyvateli, po doktoru Faustovi, na kteréhoteď pořád myslil, ani tu ţádné památky.Aţ pak ve třetím pokoji. Tu stálo staré loţe pod nebesy vybledlé látky, na zemi leţelyzašlé podušky, dvě povalené, uprášené jiţ stolice a rozchlíplá stará kniha v zaţloutlé, někdybílé koţené vazbě. A ve stropě díra! Zela černě, jako mocí a naráz vyraţená.Tu se student zarazil. Vzpomnělť, co slýchal, a teď viděl, ţe v té jizbě všecko asi tak,jak bylo, kdyţ čert odnášel Fausta. Ty stolice snad povalil, tou knihou asi mrštil po ďáblu.Student se neodváţil na ni ani sáhnout, a také se dlouho nezdrţel. Ve vedlejším pokojinespatřil nic zvláštního, jen to, ţe od stropu visely dřevěné schody. Vstoupil na ně, stoupal ponich, aţ stanul u klenutí, u jeho otvoru, kterým se mohlo dále. Jak stoupl na poslední schod,134
zaslechl za sebou šramot. Ulekl se a ţasl. Schody, po nichţ sem vystoupil, samy se smrštilyjakoby z papíru a zmizely ve stropě, nad nímţ stál v nové místnosti, větší neţli všechny, jimiţprošel. Úţasem nad ní zapomněl na schody a jak se sem dostal.Jizba byla prostorná, klenutého stropu s obrazy slunce, měsíce a jiných hvězd aznamení nebeských. Při stěnách stály tmavé stojany plné knih starobyle vázaných, malých ihrubých, a stoly s různými nádobkami z kovu i ze skla, lahvičky prázdné i s tinkturami barvyčervené, zlaté, modré i jasně zelené. Prostřed veliké té komnaty stál dlouhý stůl zkříţenýchtrnoţů, potaţený zeleným suknem. Na stole se leskly nádobky z mosazi a mědi, všelijakéměřické přístroje, vedle leţely zaţloutlé pergameny a papíry, čisté i popsané, rozevřená knihapod cínovým svícnem s voskovou svíčkou, něco ohořelou. Všecko vypadalo tak, jako byněkdo dávno byl odešel.V této komnatě se zdrţel student nejdéle. Kdyţ pak opět přistoupil k otvoru, kterýmbyl přišel, a šlápl na jeho okraj, spustily se dřevěné schody zase samy, aţ dolů, takţe mohlvolně sestoupit. Z dolejší jizby však uţ nešel do Faustovy loţnice. Druhými dveřmi se dostaldo předsíně; tam spatřil sochu sličného chlapce, majícího na řemeni buben. Jak student aţ kněmu přistoupil a bubnu se dotekl, pohnul sebou hoch jakoby ţivý a jal se bubnovat. Paličkyse mu jen míhaly a buben rachotil, divţe se netřáslo okno. Chlapec bubnoval a bubnoval astudent uleknuv se vyběhl na chodbu.Odtud chvátal do průjezdu, na pustý dvůr, kde na samém kraji zahrady stála studna.Ţlutý lišejník i zelený mech obrůstal její pískovcové kvádry a spadalé listí javorů, lip, ţluté irudé, postlalo ji a její zašlou kamennou sochu podivné obludy.Také zahradou prošel; dlouho se tu však neomeškal.Pod starými stromy, mezi hloţím a houštinami za kalného podzimního dne nebyloveselo.Vrátil se zase do domu. Tam bylo jiţ ticho. Bubeník dobubnoval. Ale k němu jiţnešel, nýbrţ opět do velké jizby klenuté a přehlíţel tu pergamen a papíry. Pod nimi našelhladkou lesklou misku z černého mramoru a v ní stříbrný tolar, ryzí, lesklý, jako nový.Zaradoval se i lekl. Chvíli nad ním stál, uvaţuje, co s ním. Sám neměl v kapse anivindry a hlad se ozýval. Ale kdyby tak Faust, nebo sám ďábel!Váhal, bál se, ale pak tolar přece vzal a odešel do města. Navečer se zase vrátil, syt,ale se strachem, nezjeví-li se mu v noci nějaký duch. Usedl opět do toho křesla jako včera,aby tu přespal. Neusnul však tak záhy jako minulého večera, a také se v noci probouzel.Nepřišel však ani Faustův duch, ani čert.135
- Page 83 and 84: Tu oni, uchytivše ho, vedli ho př
- Page 85 and 86: OPATOVICKÝ POKLADIMladý klerik ř
- Page 87 and 88: nezatajíte. A já vám slibuji, ţ
- Page 89 and 90: IILéta letoucí minula po smrti Ka
- Page 91 and 92: Tenkráte se jiţ nesháněl po vel
- Page 93 and 94: O STARÉ PRAZEPraha!To jméno samo
- Page 95 and 96: „A nezajde Praha! Zůstane, bude!
- Page 97 and 98: co by místo pochvaly a cti měl sm
- Page 99 and 100: Také z Velvar jich poslali na cel
- Page 101 and 102: Rotlev v něm bydlil v jizbách a k
- Page 103 and 104: králem stanul, a kdyţ odcházel,
- Page 105 and 106: A jiţ byli v pasti.Nic nebylo, jen
- Page 107 and 108: řekou zelenaly se břehy křovím
- Page 109 and 110: Té chvíle ještě dal si povolat
- Page 111 and 112: domech i v sousedských jizbách, v
- Page 113 and 114: A všechen sloţitý stroj šel dob
- Page 115 and 116: I stál slepý a chorý, před čas
- Page 117 and 118: Dalibor ujal, oni pak ţe se mu rá
- Page 119 and 120: touha po volnosti i výkřiky hněv
- Page 121 and 122: Neţ i nevěřící do ní přichá
- Page 123 and 124: „Dát nesmím nic,“ odepřel pi
- Page 125 and 126: A pak uţ nemohl své mrzutosti ani
- Page 127 and 128: Tu teprve se hnul rabbi a kráčel
- Page 129 and 130: nedošel a jiţ slyšel temný hluk
- Page 131 and 132: Kostlivec ho zase převezl a kněz
- Page 133: Chmurná byla také zahrada za dome
- Page 137 and 138: Jen s černou miskou a bílým tola
- Page 139 and 140: Dlouho tu však v poklidu neţil. D
- Page 141 and 142: I vrátili se všichni v úplném p
- Page 143 and 144: naráz, nebo náhlou a prudkou bole
- Page 145 and 146: zanedlouho zel ve zdi veliký průl
- Page 147 and 148: hlas: bučení, bečení, mekot i k
- Page 149 and 150: Dobytek, jenţ byl v pluhu zapraţe
- Page 151 and 152: KUTNOHORŠTÍ HAVÍŘIZa Ţiţky se
- Page 153 and 154: udy a ryzího kovu v dolech vytěţ
- Page 155 and 156: Ještě se pomocné houfy na úpat
- Page 157 and 158: Hejtman, drţe list v rukou, oznám
- Page 159 and 160: Tou dobou byla jiţ poprava na Kři
- Page 161 and 162: vzaly za své za velkého poţáru.
- Page 163 and 164: Vícekráte pak bílé paní nespat
- Page 165 and 166: Bílá paní se jiţ dlouho nezjevi
- Page 167 and 168: Konečně tu len zasili. Vyrostl, r
- Page 169 and 170: Chodům dodán rozsudek, ţe se jej
- Page 171 and 172: Těţká byla chůze do Trhanova; z
- Page 173 and 174: musili mu nadháněti zvěř v těc
- Page 175 and 176: v Hornotrenčínsku 135 , a s ním
- Page 177 and 178: ostlo husté trní a hloţí. A na
- Page 179 and 180: Časem se také jinde zdrţoval, v
- Page 181 and 182: s puškou na plecích. A kdyţ za z
- Page 183 and 184: Vypravivši hojný a bohatě vystro
zapjatý, nestačil a bídné střevíce nebránily vlhku. Student se jiţ zachvíval zimou. Déšť sespouštěl hustěji, tmělo se, podzimní večer tu, a kam na noc?Neměl, kde by hlavy sloţil. Rozhlíţel se, pak upřel na starý chmurný dům své zraky.Odtud tě nevyţenou, pomyslil a hořkost pojala mladého muţe. Chvilku váhal, pak vzal zakliku, dvířka povolila, a jiţ stál v klenutém průjezdu. Byl suchý a vítr tu nevál. A kdyţ se aţsem odváţil, pustil se i dále.Po schodech, nad nimiţ vpravo ve výklencích stály podivné sochy, dostal se nachodbu. Byla dlouhá a ztrácela se na konci v šeru. Podél celé té chodby zhlédl řadu tmavýchdveří, vedoucích k pokojům. Bylo tu ticho a pusto, ze dvorka však a z opuštěné zahradyzaléhal sem hukot větru.Student se na chvíli rozmýšlel, pak směle sáhl po klice nejbliţších dveří a vstoupil dojizby.Pod jejím klenutým stropem se jiţ tmělo; šero tu houstlo tím více, poněvadţ stěnybyly do polovice pokryty dubovým táflováním a poněvadţ všechen nábytek, starý stůl, skříň alavice podél zdi byly z tmavého dříví. U stolu se černalo křeslo s vysokým lenochem.Student stál chvíli u dveří, pak šel dál, aţ sedl do křesla. Ohlíţel se, čekal, naslouchal.V domě se však neozvalo nic a také se nikdo nezjevil. Jen vítr venku hučel a déšť harašil apleskal do oken. Student v křesle čekal, naslouchal, aţ ho únava přemohla a hlas větru i deštěuspaly.Usnul.Spal do jedenácti, přespal půlnoc, hodinu s půlnoci, spal aţ do bílého rána, a nic, anidost málo ho nevyrosilo. Ráno se divil, kde je, a kdyţ vzpomněl, kde strávil noc a jakpoklidně, nabýval mysli. Nedal se na útěk, nýbrţ chutě vešel do vedlejší jizby. Měla nábytek akromě toho na zdech několik zašlých, zčernalých obrazů, z nichţ jasněji vynikaly jenchmurné tváře bradatých muţů. Po bývalém však obyvateli, po doktoru Faustovi, na kteréhoteď pořád myslil, ani tu ţádné památky.Aţ pak ve třetím pokoji. Tu stálo staré loţe pod nebesy vybledlé látky, na zemi leţelyzašlé podušky, dvě povalené, uprášené jiţ stolice a rozchlíplá stará kniha v zaţloutlé, někdybílé koţené vazbě. A ve stropě díra! Zela černě, jako mocí a naráz vyraţená.Tu se student zarazil. Vzpomnělť, co slýchal, a teď viděl, ţe v té jizbě všecko asi tak,jak bylo, kdyţ čert odnášel Fausta. Ty stolice snad povalil, tou knihou asi mrštil po ďáblu.Student se neodváţil na ni ani sáhnout, a také se dlouho nezdrţel. Ve vedlejším pokojinespatřil nic zvláštního, jen to, ţe od stropu visely dřevěné schody. Vstoupil na ně, stoupal ponich, aţ stanul u klenutí, u jeho otvoru, kterým se mohlo dále. Jak stoupl na poslední schod,134