STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

nepravou cestu a zbloudili. Poznali to dosti záhy, ale na pravou se nemohli a nemohli dostat.Bylo jiţ za soumraku a v pustém lese rostla tma valem; v ní zanikla všeliká stezka i cesta. Alevtom se před nimi kmitlo modravé světlo, dál, mezi stromy. Jen je zhlédli a jiţ stáli. Koněsami se zastavili. Byli nepokojní, stříhali ušima, frkali, pak se začali vzpínat, to jak to světlopřed nimi rostlo v rudou zář, v celou záplavu.I na kočího padl strach. Jen primas nepozbyl mysli. Kočímu poručil, aby zavázalkoním oči, aby tu počkal, on ţe se půjde přesvědčit.I šel mezi kmeny přímo k té záři, aţ stanul na neveliké pasece a tu spatřil divoucí věc:velikou, velikánskou hromadu zlatých a stříbrných peněz. Dva pidimuţíci, oba šedých brad,brali z té vysoké kupy zlata a stříbra a plnili jím měšce.Oba byli do té práce tak zabráni, ţe si primasa ani nevšimli. Ten se na ně chvilkudíval, pak se optal, komu ty váčky naplňují. Jen to řekl, a jiţ se jeden z těch trpaslíků na nějzaškaredil a zlostně řekl:„Tobě ne!“A byl tentam. A naráz také zmizelo zlato, zmizelo stříbro na hromadě i všecky tyměšce jiţ plné. Jen několik pohozených zlaťáků se blyštělo na zemi. Druhý pidimuţík všakzůstal, a toho se zvědavý ţid opět ptal, komu plnili ty váčky.„Tobě ne!“„A tak prosím komu?“„Jednomu z tvého lidu,“ odvětil trpaslík a dodal: „Ale neměl ses ptát. Přerušils tímnaše dílo a tím jsi mu ublíţil.“„Kdo je ten šťastný člověk? Prosím tě, nemohl bys mně povědět?“„Nesmím.“„Kdyţ ne jméno, tak alespoň, jak vypadá, nějaké znamení -“„Nesmím nic!“„Tak prosím jenom tu maličkost, kdy, jako kterého času, ten poklad dostane?“„Aţ se vdá tvá dcera.“Primas se zarazil, ale jiţ opět nanovo naléhal:„Dcera? Má dcera?! A co by mé dceři bylo do toho?“„Ani bys nepomyslil.“„Takový poklad! Šadaj 64 ! A já nic! Tak dovol alespoň, abych si tu ty zlaté ze zeměsebral.“64 Všemohoucí.122