STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Jiţ stávali ţalářník i stráţní pacholci za jeho dveřmi a poslouchali. Jiţ nejeden zhradských pánů a ouředníků přišel poslechnout, jak se naučil kozojedský zeman v ţaláři hrát.Jiţ se o tom v městě povídalo, jiţ přicházeli nahoru se přesvědčit: nejprve zvědaví, paknevěřící Tomášové. Denně jich přicházelo víc a více, aţ pak začasté valný houf stál a čekal uzadní brány hradské, na obou cestách, mezi nimiţ se táhla svahem dolů vinice sv. Václava.To bylo jiţ na jaře, kdy vál měkký vítr polední, kdy vrchové stromů a větve pukaly akvetly, kdy Petřín a všechny výšiny kolem se zelenaly, i Jelení příkop, jenţ všechen zvučelšveholem sladkého zvuku. Ale nad ptačí přehudání bylo krásnější, kdyţ se ozval z kulaté věţehouslí líbezný hlas.Všichni ţasli a zatrnuli, jakmile se zachvěly měkké ty a sladké, ţalné zvuky z pustého,trudného ţaláře.Tím více dojímaly. Stesk a touha v nich zněly a zas uţ se měnily, vyznívaly v známénápěvy poboţných písní. Pokora, doufání a prosba smutného srdce z nich vanuly. Jindy zaszvonily světským hlaholeni, ohlasy milostných písní a válečných zpěvů.Nejednou zahrál Dalibor starou tu notu o králi Janu, o mladém Klimberku a Plichtovize Ţerotína, o Bavoru Strakonickém, o všech těch českých pánech a zemanech, kteří zhynulise svým králem u Kresčak jako praděd uvězněného hudce.Dojati naslouchali Praţané u věţe. A kdyţ jednou zhlédli, ţe z okénka ţaláře spouštíse na provazci hrubý, plátěný pytlík, chutě a rádi dávali, co kdo u sebe měl, groše i drobnépeníze.Kaţdý myslil, ţe zeman ze svého tráví. Nyní viděli, ţe mu jiţ zle, ţe přišla na nějnouze. Urozený muţ sám po městě ţebrat nechtěl a do vězení daru nedostal. Neměl jiţ nicneţli své housle.Ale kdykoliv poté zahrál, kdykoli plátěnou mošnu z vězení spustil, pokaţdé mu jiplnili ti, kdoţ dole poslouchali, penězi, dary, aby neměl hlad a nouzi. Také nejedná milosrdnáměšťanka, nejeden soused mu polepšili: podušku pod hlavu mu poslali, loţní šaty a jídlo inejednu konvici pití. Za to hrával zástupu, kdyţ se u věţe sešel odpoledne i v podvečerní čas.S utajeným dechem naslouchali, a kdyţ se pak rozcházeli, byl mezi nimi jeden hlas, ţetak jako ten zeman nehraje nikdo v celičké Praze. Nevole, nouze naučila Dalibora housti. Zadne lidem hrál, sobě začasté v noci.Kdyţ královský hrad utichl, ztemněl, kdyţ jak báječný, šedomodravý stín čnělk nočnímu nebi, kdyţ v bělavém zásvitu měsíce umlklo houští a stromy v Jelením příkopě,zaléhaly z temna kulaté věţe líbezné zvuky Daliborových houslí. Slzy byly v těch zvucích,118