STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Dalibor ujal, oni pak ţe se mu rádi poddají a jiţ poddávají jako své vrchnosti, ţe tak činí o svévůli a rádi, poněvadţ vědí, ţe jim bude Dalibor pánem milostivým.Znaliť a měli toho zkušenost, ţe byl Dalibor z Kozojed ke svým poddaným vţdyhodný a milosrdný, ano ţe se ujal nejednoho uboţáka z jiného panství a ţe mu svoupřímluvou i jinak pomohl.Vladyka Dalibor jich neoslyšel; přijal, co mu nabízeli, kdyţ uslyšel, ţe mají na všezápis bývalého pána. Ale ten, jakmile vyvázl a se pozdravil, domáhal se svého zboţí. Úsilněse dovolával pomoci vlády, a zemští hejtmanové, majíce Daliborovo jednání za pych,ploskovských pak sedláků za vzpouru, sebrali brannou moc litoměřického kraje, branný lidveškeré šlechty těch končin i litoměřických měšťanů.Veliký ten houf udeřil na vzbouřené sedláky; mnoho jich pobili, schytali a krutěztrestali, a také Dalibora, jejich spolčence, zajali. Tak se dostal mladý zastánce utiskovanéholidu do pout. V poutech ho zavezli do Prahy a uvrhli do prostředního vězení v nové kulatévěţi za domem purkrabským nad Jelením příkopem.Dalibor první jako vězeň překročil její práh, a tak nazvána jest po něm Daliborkou. Nahradě i po celé Praze mnoho se mluvilo o mladém zemanu i proto, ţe byl prvním vězněm v ténové věţi, i pro příčinu, pro kterou se tam dostal. Zpupní páni byli rádi a přáli mu to, lid hovšak litoval.Jemu tam bylo teskno a smutno. V klenutém ţaláři tlustých zdí a malých okének byloteď jeho panství. Doma ze své tvrze hledíval do širého, krásného kraje; teď viděl sotva pruhoblohy a pod věţí kousek hlubokého, zarostlého příkopu. Listí tam jiţ měnilo barvy do zlata,do ruda, teskný podzim nastával.Ticho ve věţi a ticho kolem. Ptáci umlkli, jen vítr hvízdal a zmítal křovím a stromy.Listí padalo, mlhy uléhaly na hluboký příkop, halily ho ráno i za časných soumraků, deštěpřes tu chvíli šuměly a šlehaly do holých křovin a korun. Krátký den byl ve vězení dlouhý adlouhé noci jako nekonečné. Stesk a dlouhá chvíle mořily mladého zemana.I pořídil si housle ze skrovné zásoby peněz, jeţ mu nechali a z nichţ se stravoval 54 . Jakmu ţalářník housle opatřil, počal se na nich cvičit. Nikdy neměl smyčce v rukou; nyní honedal téměř z ruky. Učil se sám, hrál a hrál, dlouhá chvíle se krátila, čas rychleji plynul a hrasama byla čím dál tím lepší, umělejší, líbeznější.54 Vězňové té doby musili si sami stravu opatřovati. Kdo na ni neměl nebo komu přátelé a známi nepřispěli, trpělhlady. Na takové chudé vězně chodívaly biřičky prosit. Někde bývali vězňové sami voděni dům od domu nařetěze a v poutech, aby si jídlo vyţebrali. Také vyvěšovali pytlíky a mošny z oken ţalářních a do těch mošenukládali milosrdní lidé různé dary.117