STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

staţených. Mistr se zárazů, chtěl se zeptat, co chtějí, ale jiţ dva z nich na něj skočili, třetízhasil svíce, a jiţ ho vlekli, ústa mu ucpavše, k planoucímu krbu.V domě spali a nezaslechli prudkých kročejů nahoře, v jizbě mistra Hanuše, jakoţnikdo z domu také nevěděl, ţe ti tři zakuklenci paklíčem si dvířka do dvorku otevřeli, tudy ţedo domu a tudy za drahnou chvíli zase z domu se dostali. Kmitli se jako stíny a zmizeli,zapadli v nočních tmách.Teprve ráno shledali jejich stopu a jejich hrozné dílo. Nalezliť mistra Hanuše na loţijako bez sebe. Horečka jím lomcovala a oči měl zavázané. S hrůzou vyslechli sousedé, co semu v noci stalo, jak ho ti zakuklenci přepadli a ţe ho oslepili. Oči mu sami zavázali. O tom jiţani nevěděl, neboť omdlel za jejich strašného díla.Zvěst o tom zločinu poplašila všecku Prahu. S rozhořčením mluvili o těchtozlosynech; marně však je hledali a stíhali. Jako by do země zapadli. Leckdes jiţ o tom divněšeptali a vypravovali si, co řekl mistr Hanuš, kdyţ se trochu vzpamatoval, jen ať zločinců těchnehledají, ţe jich nenajdou, třebaţe byli tak blízko.Víc neřekl; tušili však, ţe by mohl více povědět, ale nepověděl a mlčky, smuten jakoslepý pták v koutku klece seděl v koutě své jizby, kde tolik pracoval. Tiše stály jeho přístroje,nehnutě visely jeho pilky, pilníčky a jiné náčiní a prach se ukládal na knihy a na závitkypapírů a pergamenů jeho kreseb a plánů. Všecko mu zapadlo v černou tmu. Vyhaslé jehozraky nic z toho jiţ neviděly, ani slabý zákmit světla; nemohl se jiţ ničeho v práci dotknout.Trudil se a souţil, stýskal si a tesknil po práci, jeţ byla jeho ţivotem. Bez ní však hynul achřadl.I nevděk ho mučil, hrozný nevděk za jeho veliké dílo. Pořád mu zněla v duši ta slova,jeţ na něj zvolal jeden z těch zakuklenců za oné strašlivé noci: „Nuţ, druhého orloje jiţneuděláš!“To byla jeho odplata, to měl za všecko své dílo. Souţil se a víc a více na těle scházel.Jiţ cítil, ţe bude všemu konec. I sebral poslední síly, vydal se ke Staroměstské radnici,provázen jedním ze svých bývalých ţáků.Před radní věţí stál houf lidí čekajících, aţ bude orloj bít. Kolem šel slovutný mistr alidé ho nepoznali. Tak byl sešlý. Zhubeněl, tváře zapadly, zeţloutly a hlava útrapouzešedivěla. U radnice potkal několik konšelů, ale ti se mu hned vyhnuli. Jiţ ho ţádný z radynevítal a neradi předtím slyšeli, kdyţ vzkázal, ţe přišel se podívat na orloj, ţe mu něconového připadlo, jak by se dalo spravit, aby závaţí snáze šlo.Dal se zavést k nejsloţitější, ke čtvrté části. Ale vše bylo pro něj v tmách, spousta kola koleček, per i pák. Jen jejich hlas slyšel, jak správně a dobře šly, jejich práce hlas.114