STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Nadto dal všem lazebníkům a jejich řemeslu listinu velmi milostivou, neboť je tímlistem učinil rovné všem jiným řemeslníkům. Přitom jim dovolil, aby uţívali za znamenív zlatém poli modré točenice uzlem sváţené, prostřed níţ stojí zelený papoušek.Od těch časů aţ po dnešní den se ta lázeň u Kamenného mostu „královou“ jmenuje.Na statečnou pak Zuzanu připomíná obraz na klenutí Mostecké staroměstské věţe, jenţzpodobuje lazebnici v bílém podkytlí, drţící v levé ruce zavěšenou dţbernici, v pravé pakruce zelený věník.Mysl krále Václava, jindy tak jasná a veselá, zachmuřovala se víc a více. Doţilť semnohého zklamání a nevděku. Nedůvěřoval lidem, zvláště od té chvíle, co jeho protivnícichtěli jej otrávit. Jiţ jedu nevěda poţil, ale včas pomohl si protijedem.Zůstal naţivu, hrozná však palčivost zůstala mu v útrobách po tom jedu. Aby se jízbavil, aby ji alespoň ztišil, hasil ji pitím; kdyţ pak více pil a krev vínem rozpálená vstoupilamu do hlavy, zahořel vţdy divokým, slepým hněvem a dopouš-těl se i ukrutností.Chmurno bylo mu v duši. Zasmušile, s obavou, teskně pomýšlel na budoucnost; lekalse jí víc a více. Obával se pánů, uherského krále, svého bratra, pánů spojence, lekal se tuhýchsporů o víru, co z nich bude, jak vše to skončí, jak jeho vláda, jak i on sám.Tak jednou, nemoha pro starosti spát, sklíčen takovými úzkostmi, dal si zavolat svéhohvězdáře, učeného mistra. Zasmušilý král seděl ve své loţnici u okna, odkudţ bylo vidět navolné nádvoří královského hradu, na nedostavěný chrám sv. Víta, na jeho hojná lešení.Dvorní hvězdář, učený mistr, ve tmavé sukni, přistoupil k oknu, jak mu král pokynul.„Vidíš-li do budoucnosti,“ řekl zachmuřeně, „pověz, co mne čeká, jak se mnou bude.“Starý mistr okamţik mlčel, pak vztáhl pravici, a ukázav jí ven, tam, kde nadnedokončenou kostelní stavbou černě strměla její věţ k nočním nebesům, řekl:„Té se rač chránit, té věţe tam chraň se Tvá Milost.“„Proč?!“ zvolal král ţasna.„Je v hvězdách psáno a věčnou vůlí určeno, ţe zahyneš před touto svatovítskou věţí.“„A jak zhynu? Spadne na mne, nebo sletí z ní kámen a zabije mne? Mluv!“Hvězdář však nevěděl. Toho se ve hvězdách nedočetl. Popudlivý král, tím podráţděn,vzkypěl hněvem a vzkřikl:„A coţ dám-li tu věţ zbořit, co pak?“„O tom nic není psáno, milostivý pane.“„Tak věz, učený mistře,“ a král se prudce zasmál. „Dám-li tu věţ zbořit, bude pryč,zmizí, a já před ní nezhynu.“108