STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

A jiţ byli v pasti.Nic nebylo, jen jalový pokřik. Němci chtěli zas usednout, ale nemohli. Nemohliťhlavou zpátky do síně. Okna jim nestačila, a to proto, ţe jim v ten okamţik, co se venvychýlili, narostly parohy, veliké, rozloţité parohy. I vrtěli se, trhali sebou, hlavami škubali,divně se kroutili, parohy naráţeli, aţ cvakaly.A za nimi smích, hlučný obecný smích. Král Václav byl obzvláště potěšen. Smál sekejklířům a byl rád, ţe se Ţitovi tak vydařilo.Ale pak, odpoledne, kdyţ ti Švábové, na rozkaz králův zbaveni parohů, vyvádělizrovna divy veřejně na lešení na nádvoří hradském před králem a tisíci lidí! Všichni ţasli,jaké kousky zázračné, čertovské uměli. A Ţito nikde. Ani se neukázal. Tak si v zástupechpovídali; a jinde zas, ţe tu byl, ale ţe se ztratil, poněvadţ se stydí, poněvadţ viděl, ţe bytakových věcí nedovedl. Utekl, schoval se, aby neslyšel té hromové pochvaly kolem, neboaby ho král snad nevyzval v zápas s těmi Němci.Ale pojednou se Ţito ozval. Jak na okamţik zástupy utichly, pronikl od brány jehohlas. Znali ho, a hned nastalo v lidu pohnutí. Všude ustupovali, všude osmahlého,černovlasého Ţita v červené suknici propouštěli, aţ se dostal na lešení toho bavorskéhodivadla, on a dva sluhové s ním. Jak stanul uprostřed, vyhrnul si rukávy a začal si pakroztahovat ústa a tahal je, šířil, aţ byla nesmírně veliká. Bavorští kejklíři tušili, co bude. Jiţpočali ustupovat, jiţ se krčili.Ale vtom Ţitovi sluhové toho nejznamenitějšího z nich chytli a podali ho svému pánu.A ten, prve neţ se kdo nadál, Němce nevelkého a drobného si urovnal, ruce k bokům mupřitiskl, a skroutiv a svinuv ho, jak potřeboval, otevřel obrovská ústa jako pec a jal se tamNěmečka cpát a soukat, třebaţe noţkama mrskal, aţ ho tam vecpal a sesoukal aţ na škorně.Ty Ţito vyplil.Kolem vše tleskalo, jásalo, divţe se netřásla po hradě okna. Vtom přitáhli Ţitovisluhové káď plnou vody, kterou měli bavorští kejklíři na pódiu. Ţito, jakoby tím těţkýmsoustem zmoţen, postavil se nad dţber a vyvrhl Švába, jenţ ho patrně tlačil.Bavor ţbluňkl do vody, aţ vysoko vystříkla, hrabal se v ní, pak všechen umáčen jakomyš, lezl a drápal se z kádě ven.Lidé kol křičeli, tleskali, jásali, všichni se smáli, chechtali, aţ se prohýbali, za břichapopadali.Od smíchu radí, slzící ukazovali si na Bavora, z něhoţ voda jen crčela, jak na koncipod plachtu vklouzl a se schoval.Bavoři dále jiţ nic nedělali.105