STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

Neţ pekař nepamatoval, nedbal, a vyhnal koupené vepře do brodu. Jak vběhli do řeky,hned se potopili, a místo nich vyplavalo na povrch třicet slaměných víchů. Pekař čekal navepře, aţ vyplavou; ale nevyplavali, a víchy z ničemné slámy nesly se dál a dále. Lakotnýpekař běhal po břehu, křičel a lál, hned na vepře volal, hned na víchy ukazoval, ţe uplavou,aby je chytili, ţe uplavou. A uplavaly. Pekař rozzuřen, ţe přišel o tolik peněz, o tolik vepřů,rozběhl se naţita. V králově dvoře ho nezastal. Hledal ho, vyptával se po něm, aţ ho v krčměnašel. Tam seděl králův kouzelník v klenuté jizbě ve výklenku tlusté zdi u okna; nohy mělpřed se nataţeny, záda o paţení opřená. Číše stála před ním dopitá a on dřímal.Pekař zlostí zezelenal, jak jej zhlédl. Hned ve dveřích začal mu lát a spílaje hnal se kněmu.Ţito však klidně spal, jako by křiku nebylo, jako by jen moucha zabzučela. Pekař uţlítý, chytl ho za nohu, třásl jím, pak, kdyţ oči neotvíral, škubl jeho nohou. Vtom zbledl jakostěna.Noha padla bez vlády, z kloubu vytrţená, a Ţito jako uštknut vytrhl se ze spaní akřičel, a chytl pekaře na smrt uděšeného za hrdlo. A na soud s ním. Co zbylo? Úraz bylzjevný, krčmář a hosté svědčili, ţe to pekař spáchal. Co dělat? Nic jiného neţli pěkně pokorněpoprosit za odpuštění a zaplatit nadto značnou náhradu.Ţito se tím usmířil a peníze shrábl do váčku. Pak se dotekl vytrţené nohy, spravil jinaráz, takţe bez berle, čiperně, pevným pruţným krokem vycházel jako vítěz ze soudní síně.A lakomý pekař měl nadto ještě hojně smíchu. Všude si o něm posměšky povídali, jak pořídil.Aţ pořekadlo z toho bylo: „Vyděláš jako Míchal na prasatech.“Nedlouho poté měl Ţito několik mrzutých dní. Ke králi Václavovi přijel návštěvoubavorský vévoda. S ním přibylo několik kejklířů německých na vozech plných divnýchpřístrojů. Sám vévoda je vypravil, aby králi způsobili kratochvíli.Ti kejklíři byli povedené kopy, lidé světem protřelí a svého umění znamenitě znalí.Král se jim divil, neţ na svého Ţita také dal. I musil Ţito vévodovi ukázat, co umí. Cokolivšak udělal, udělali Němci po něm. Nebylo nic, čeho by nedokázali, a nemohl jichpřemistrovat. To Ţita mrzelo, a proto jim něco vyvedl, s čím si opravdu rady nevěděli.Bylo zrovna za oběda, po kterém ti Švábové měli veřejně na lešení na hradním nádvořípřed králem a jeho hostem u přítomnosti dvora a Praţanů provádět své nejumělejší kousky. Zatoho oběda tedy v královské síni, kde seděli král s vévodou a předními dvořany sami napovýšeném místě, níţe pak u zvláštního stolu šaškové, Ţito a dva z kejklířů vévodových, strhlse pod okny křik a německé volání. Tu ti dva Němci, jak seděli u okna, vstali a ven senahýbali, podívat se, co je, co se dole děje.104