STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

králem stanul, a kdyţ odcházel, změnil se přede všemi, aniţ se převlékl, a měl hned na soběřasný poutničky plášť.A při tabulích králových jaké čertoviny někdy spískal! Nejhorší královu šaškovi. Tenjednou při obědech sahal po rybách v šalši. Ale jen rybu vzal, a jiţ mu vypadla. Šašek vykřikla vyjeveně hleděl na ruku, jeţ mu naráz tuhla a tuhla, v roh se měnila, aţ z ní bylo kopyto,koňské kopyto! A ze druhé také.Strnulý šašek šklebil se a prohlíţel si zoufale svá kopyta tak, ţe král i páni se dalinahlas do smíchu a smáli se, aţ jim slzy po lících kanuly. Kdyţ král posléze poručil, abyšašek těch kopyt byl zproštěn, dělal Ţito nad nimi různé kruhy a kříţe a mumlal divná slova.Kopyta mizela, ale – nastojte – volské paznehty se z nich staly, a nezmizely, aţ kdyţ Ţitopohnut šaškovým pláčem a skřekem je odčaroval.Jednou si chtěl král Václav z hradu vyjet. Na nádvoří stál jiţ malovaný jeho vůz spolštáři pod stříškou na čtyřech sloupích. Čtyři krásní bělouši v lesklém řemení byli do tohovozu zapraţeni. Kolem jiţ čekala na koních vystrojená králova druţina i šašek na strakatékobyle.Jen Ţito chyběl, ač měl nařízeno, aby byl také v průvodu. Král jiţ přicházel a Ţitanikde. Král vsedaje ptal se po něm, a kdyţ uslyšel, ţe ho tu není, velmi se zachmuřil.Vtom ozvalo se z vedlejšího nádvoří kokrhání, hrozné kokrhání, jako by kolik kohoutůzpívalo o závod. A jiţ z toho nádvoří zahrčel průjezdem vůz, vozík, dvoukolý vozíček strojspřeţením černých kohoutů. První pár nejmenší, druhý větší, třetí největší. Černé peří sekovově zeleně lesklo, rudé hřebeny hořely... Kaţdý kohout měl u zobáku řemínek a všechnyřemínky se sbíhaly v Ţitově ruce. Kejklíř stál na voze a řídil podivná spřeţení.Král se smál a pravil, ţe má Ţito o spřeţení více neţli on, ať jede za ním. A jel král sbělouši, Ţito za ním s černými kohouty, a kudy hrčel ten neobyčejný povoz, všude byl shonlidí. Tak poté častěji jezdil a lidé se pokaţdé sbíhali, kdyţ slyšeli, ţe Ţito jede, nebo jiţ předhradem na něho čekali. Aţ pak zase něco jiného vyvedl, o čem šla řeč po celé Praze i dalekýmokolím.Ţito si udělal třicet víchů ze slámy a z těch třiceti víchů vyčaroval třicet prasatznamenitě tlustých, jako dobře krmených. Stádo to pak vyhnal sám na pastvu u řeky, kde sepásli vepři bohatého, ale lakotného pekaře Míchala. Ten si prohlíţel se zalíbením Ţitůvdobytek, a kdyţ uslyšel, ţe je lacino na prodej, shodl se s kejklířem, koupil vepře a hnedpeníze vyplatil. Kdyţ si uhodili, napomenul ho Ţito: „Jen to ti pravím, dobrá prasátka, vidíšsám, a vykrmená, ale vody nesnesou. To si pamatuj!“103