STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon STARÉ POVĚSTI ČESKÉ ALOIS JIRÁSEK - Rodon

31.07.2015 Views

Z toho kamení, jeţ sváţeli, tesali, z něhoţ stavěli, rostl jim chléb. Proto říkali té zdi„chlebová“, také „hladová“, protoţe zaháněla hlad a nouzi. A zubatá je, poněvadţ ji králKarel IV. dal proto stavět, aby zuby hladového lidu měly co kousat.Tenkráte ţil v Praze bohatý měšťan jménem Jan Rotlev. Ten si zakoupil v Jílovémopuštěný důl, jsa přesvědčen, ţe tam je zlata ještě dost a ţe se ho najis-to dokopá. Najalmnoho havířů a kopal, doloval neúnavně, vytrvale, nelekaje se ţádného nákladu. A bylo homnoho třeba. Neţ zlata se nemohl dokopat.Štěrkem a jalovým kamením vedla štola, nikde se nemihlo ani zrnéčko zlata, nikdenezasvitla ţíla ryzího zlata. Sta a sta kop tu jiţ Rotlev pochoval. Peníze mu došly, a jiţ počaldělat dluhy, jen aby práce nestála. Známí a přátelé ho varovali, sráţeli ho, ať raději všehonechá, zlata ţe nenajde, zato ţe tam pochová, co ještě má. Neţ Rotlev byl přesvědčen, ţe nazlato jistě uhodí.V té umíněnosti nedbal rad a prodával svůj majetek, kus po kuse, aby měl dojílovského dolu.Tak přišel o všechno a neměl, čím by horníkům platil. Byl nešťas-ten, zoufalý. Neproto, ţe pohřbil své jmění, ale ţe nemohl dále kopat. Tvrdil, opakoval, teď ţe by co nevidětjiţ přišli na zlato, jen kdyby ještě kratinkou dobu mohl dolovat.Odbývali jej úsměšky a nikdo mu nevěřil. Jen jeho ţena nepochybovala o tom, cotvrdil. A líto jí bylo manţela. Neţ pomoci mu nemohla. Co měla, šperky a skvosty, vše mu jiţpředtím dala. Jen drahý, zlatem tkaný šlojíř si zachovala ze všeho bohatství, a to pro památkumladých let. Bylť jí ten závoj zvláště milý, neboť jí ho daroval její muţ, kdyţ byla nevěstou.Neţ i s tím závojem se rozloučila. Rotlev ho vzal a chvátal s ním ke kupci; ještě více pakpospíchal se strţenými penězi do Jílového, práci obnovit.A jen se dali do díla, hned prvního dne uhodili na bohatou ţílu ryzího zlata. Byla takmocná a vydatná, ţe si za krátkou dobu nahradil všechen svůj náklad, co do dolu dal, a paktěţil a těţil, aţ vytěţil ohromné bohatství zlata.Ten důl, jenţ mu přinesl štěstí, nazval z vděčnosti Šlojíř. V Praze pak si vystavěl naStarém Městě proti Sv. Havlu nákladný dům, jeden z největších a nejkrásnějších po celéPraze. Tři brány vedly do jeho nádvoří, podsíně měl v přízemí, nahoře víţky i krásně tesanéarkýře.100

Rotlev v něm bydlil v jizbách a komorách bohatě upravených, aţ je pak všecky iprostorné síně postoupil Karlovu učení 42 . Ze zlatého dolu vzešel ten nádherný dům, sám pakse stal dolem, z něhoţ těţila zlato učenosti a vzdělání mnohá pokolení rodu domácího i cizího.Na podzim roku 1378 bylo ticho a smutno na Karlštejně slavném hradě. Svodivémosty se nespouštěly, král a jeho dvořané nepřijíţděli, jak v tento čas bývalo, na hlučné hony.Komnaty královy zavřeny a za časných soumraků nevzplála okna jeho paláce zardělou září.Ticho bylo na hradě a jen podzimní studený vítr roznášel hlasy bedlivých stráţců ze čtyřhlásek kol veliké věţe, z páté před hradní studní a ze šesté pod palácem královým.„Dále od hradu dále!“ ozývalo se z nich kaţdé hodiny noční a znělo táhle a smutněnevlídnou, sychravou nocí. A kdyţ se rozednilo, kdyţ v slunečné záři zaskvělo se kolem polesích rudé a zlaté listí, nebylo veseleji.Hlas loveckých rohů nezalehl do jejich ticha, smečky psů nezaštěkaly a hlahol lovcůnezahlučel ni úvalem, ni ţivě zbarvenou strání. Starý dub v lese, kudy se chodí z Karlštejna kSv. Janu pod Skálou, stál opuštěn. Nepřicházelť dobrý král Karel IV., aby pod jeho rozloţitoukorunou na vyvstalých omšelých kořenech jako na sedátku si pohověl, jak činíval kaţdéhoroku.Venkované šli kolem a smutně se ohlíţeli po dubu, po „králově lavičce“, kdeţ hovídali, an sobě odpočívá. Byla prázdná a „královu studánku“ opodál, u níţ se Karel vţdyckyzastavil a z níţ se napil, zaválo ţluté a zardělé listí javorů, buků i habrů.Smutek šel hvozdem i po Karlštejně.Král stonal, na praţském hradě leţel souţen horečkou, a jiţ mluvili, ţe více nevstane.On sám to věděl a očekával smrt. U loţe meškali arcibiskup, synové královi, všecka rodina.Král napomínal svého dědice v Českém království, Václava, ať vládne moudře a spravedlivě,a ţehnal mu usláblou rukou.Vtom zazvučel zvon na věţi svatovítské, ráz dva, potřetí, a hned po těch hučivýchranách ozval se umíráček a zněl ţalostivě.Všichni kolem loţe se lekli, jen královou tváří rozlil se svit svatého klidu, a tichým,mírným hlasem promluvil: „Slyšíte! Pán mne volá. Bůh budiţ s vámi navěky!“ V ten okamţikchvátal svatovítský zvoník ţasna k věţi. Byla zavřena, klíče měl u sebe, a umíráček zvonil!Chvatně otevřel, hnal se po schodech vzhůru. Tam ustrnul, jako přimrazen stál a hleděl.42 Král Václav IV. koupil dům Rotlevův a daroval jej r. 1383 koleji Karlově směnou za dům Lazara ţida, v jehoţdomě dosud byla umístěna. Odtud dům někdy Jana Rotleva nazýval se a nazývá Karolinum. Palácové stavenítoto bylo r. 1718 přestavěno Fr. Kaňkou a tím utrpělo velmi. Z původní stavby zachoval se arkýř kaple sv.Kosmy a Damiána.101

Rotlev v něm bydlil v jizbách a komorách bohatě upravených, aţ je pak všecky iprostorné síně postoupil Karlovu učení 42 . Ze zlatého dolu vzešel ten nádherný dům, sám pakse stal dolem, z něhoţ těţila zlato učenosti a vzdělání mnohá pokolení rodu domácího i cizího.Na podzim roku 1378 bylo ticho a smutno na Karlštejně slavném hradě. Svodivémosty se nespouštěly, král a jeho dvořané nepřijíţděli, jak v tento čas bývalo, na hlučné hony.Komnaty královy zavřeny a za časných soumraků nevzplála okna jeho paláce zardělou září.Ticho bylo na hradě a jen podzimní studený vítr roznášel hlasy bedlivých stráţců ze čtyřhlásek kol veliké věţe, z páté před hradní studní a ze šesté pod palácem královým.„Dále od hradu dále!“ ozývalo se z nich kaţdé hodiny noční a znělo táhle a smutněnevlídnou, sychravou nocí. A kdyţ se rozednilo, kdyţ v slunečné záři zaskvělo se kolem polesích rudé a zlaté listí, nebylo veseleji.Hlas loveckých rohů nezalehl do jejich ticha, smečky psů nezaštěkaly a hlahol lovcůnezahlučel ni úvalem, ni ţivě zbarvenou strání. Starý dub v lese, kudy se chodí z Karlštejna kSv. Janu pod Skálou, stál opuštěn. Nepřicházelť dobrý král Karel IV., aby pod jeho rozloţitoukorunou na vyvstalých omšelých kořenech jako na sedátku si pohověl, jak činíval kaţdéhoroku.Venkované šli kolem a smutně se ohlíţeli po dubu, po „králově lavičce“, kdeţ hovídali, an sobě odpočívá. Byla prázdná a „královu studánku“ opodál, u níţ se Karel vţdyckyzastavil a z níţ se napil, zaválo ţluté a zardělé listí javorů, buků i habrů.Smutek šel hvozdem i po Karlštejně.Král stonal, na praţském hradě leţel souţen horečkou, a jiţ mluvili, ţe více nevstane.On sám to věděl a očekával smrt. U loţe meškali arcibiskup, synové královi, všecka rodina.Král napomínal svého dědice v Českém království, Václava, ať vládne moudře a spravedlivě,a ţehnal mu usláblou rukou.Vtom zazvučel zvon na věţi svatovítské, ráz dva, potřetí, a hned po těch hučivýchranách ozval se umíráček a zněl ţalostivě.Všichni kolem loţe se lekli, jen královou tváří rozlil se svit svatého klidu, a tichým,mírným hlasem promluvil: „Slyšíte! Pán mne volá. Bůh budiţ s vámi navěky!“ V ten okamţikchvátal svatovítský zvoník ţasna k věţi. Byla zavřena, klíče měl u sebe, a umíráček zvonil!Chvatně otevřel, hnal se po schodech vzhůru. Tam ustrnul, jako přimrazen stál a hleděl.42 Král Václav IV. koupil dům Rotlevův a daroval jej r. 1383 koleji Karlově směnou za dům Lazara ţida, v jehoţdomě dosud byla umístěna. Odtud dům někdy Jana Rotleva nazýval se a nazývá Karolinum. Palácové stavenítoto bylo r. 1718 přestavěno Fr. Kaňkou a tím utrpělo velmi. Z původní stavby zachoval se arkýř kaple sv.Kosmy a Damiána.101

Hooray! Your file is uploaded and ready to be published.

Saved successfully!

Ooh no, something went wrong!