Z knihy Nejnovější Plútarchos - Rodon

Z knihy Nejnovější PlútarchosIdea knihy, jak vyplývá z jejího titulu, náležela L. L. Rakovovi. Její název jasně odkazujek zamýšlené a zahájené knize povídek Nový Plútarchos od M. A. Kuzmina, se kterým se Rakovpřátelil ve 20. letech v době studií (o něm viz, in:1988/70, 25. března; , in: , 2001/4, s. 70–71). Byl to člověkskvělé erudice, historik a literát, který zkoušel nejrůznější žánry. Psal například básně (viz ,2001/4, s. 72–75), literárněvědné texty, komedie (spolu s D. Alem) atd. Druhý spoluvězeň aspoluautor V. V. Parin byl rovněž nejen encyklopedicky vzdělaný, ale nadán literárním talentem.Uveďme, co vypovídá o cele, ve které vznikal Nejnovější Plútarchos, a o jejích obyvatelíchvědcova vdova N. D. Parinovová: „Ve Vladimiru, k velké radosti ‚politických‘, byla dobráknihovna… Výpisky se dělaly ze všeho, dokonce z prací o zavlažovacích technologiích ve starémEgyptě – soustředěnost na texty plašila chmurné myšlenky. Spoluvězni v cele se měnili, byl tu iSulejman Azimov, jeden ze stranických vůdců Uzbekistánu, monarchista V. V. Šulgin, prostýchlapec Péťa Kuročkin, kterého starší vzdělaní spoluvězni zasvěcovali do základů vědy. Nejdéleze všech však Vasilij Vasiljevič pobyl spolu se Lvem Lvovičem Rakovem a Daniilem LeonidovičemAndrejevem.“ ( , s. 299–300).D. L. Andrejev se práce na Nejnovějším Plútarchovi neúčastnil náhodou. Existujezajímavé svědectví B. M. Meržakova, Andrejevova spoluvězně v Lubjance, že během vyšetřovánímnoho četl, přečetl asi dvě stě životopisů ze známé Pavlenkovy série a během čtení těchto knih„dělal poměrně jízlivé… sarkastické poznámky na adresu osobností, jejichž životopisy četl“ (viz, 1994, 24. května). Kromě toho měl D. L. Andrejev vlastní zkušenostise životopisným žánrem; v roce 1933 pracoval nad sérií studií o vynálezcích pro vědeckopopulárníedici Eněrgoizdatu a v letech 1946–1947 (spolu s S. N. Matvejevem) nadpopularizačními knihami Významní badatelé v horské Střední Asii Geografgiz, Moskva 1946) a Oruských cestovatelích po africkém kontinentu (kniha nevyšla z důvodu zatčení D. Andrejeva).Vzhledem k absenci jakýchkoliv rukopisných materiálů vztahujících se k NejnovějšímuPlútarchovi nebo důvěryhodných svědectví je bohužel prakticky nemožné sestavit tvůrčí historiivzniku knihy. Byla podle všeho psána od konce roku 1950 do jara roku 1954, neboť L. L. Rakovbyl zatčen 20. dubna 1950, odsouzen v „Leningradském případu“ na 25 let vězení 31. října 1950a v říjnu už byl ve vladimirském vězení. Na svobodu byl propuštěn na jaře roku 1954; druhýspoluautor V. V. Parin (zatčen 17. února 1947) – byl propuštěn na svobodu 29. října 1953.]1

JO NAN DŢEN, MANDARÍN1767–1842Významný čínský politický a vojenský činitelV samotném jméně Jo Nan Dţena se skrývá hluboký filosofický smysl. Tomu, kdonelitoval věnovat dlouhá léta studiu mnohovrstevnaté symboliky čínského písma, budedostatečnou odměnou velké umění – schopnost postihovat díky lakonickým znakůmoznačujícím jména osud jejich nositelů a to postavení, které zaujímali během ţivota.Pokusíme se evropskému čtenáři ulehčit proniknutí do této hluboké moudrosti a jsme šťastní,ţe se s ním můţeme podělit o naše skromné, neřku-li ubohé znalosti a poodhalit, ţe jménoJo znamená „hranice“ a přezdívka Nan Dţen – „stráţce jihu“.Jo Nan Dţen se narodil v provincii Šan-dun v rodině písaře a původně se jmenoval TuSou, coţ znamená „Pulec“. Kdyţ bylo chlapci sedm let, poslal ho otec, zcela přesvědčenýo synově neobyčejném talentu, na studium do významného buddhistického kláštera Van Du.Navíc dal chlapci přezdívku Nan Dţen, jakoby vnitřním zrakem pronikl do příštích synovýchosudů a viděl jeho budoucí slávu.S přiměřenou vytrvalostí a pílí Jo Nan Dţen – nejprve jako chlapec, pak jinocha nakonec jako zralý muţ – studoval v klášteře písmo a písemnictví. Stejnou pozornostvěnoval studiu děl velkých čínských myslitelů: posvátná úcta před učením nesmrtelnéhoKonfucia zachvacovala jeho srdce a rozum kaţdý rok více a více.Jeho dobrota a hluboké porozumění etice konfucianismu se příkladně projevilyv následující dojemné příhodě z jeho ţivotopisu. Byv propouštěn svými představenými čas odčasu domů, aby navštívil své rodiče, nemohl necítit smutek a lítost při pohledu na to, jakneúprosné roky ohýbají stále více záda jeho otce a přidávají vrásky na tváři jeho matky.Pochopil, ţe jeho navštěvy v domě rodičů jednou za dva roky, nejprve jako chlapce poté jakodospělého muţe, mohou rodičům připomínat jejich vlastní věk. A proto, aby svým rodičůmvytvořil iluzi zastaveného času a vráceného mládí, objevoval se před nimi jejich milovaný synpokaţdé nikoliv v obvyklém oděvu, odpovídajícím jeho věku, nýbrţ v dětském oblečení, kterému nesahalo ani po kolena. Taková byla dobrota jeho srdce.Po skončení 54-letého studia byl ctihodný kandidát připuštěn ke státní zkoušce. Tatozkouška se změnila ve skutečný triumf Jo Nan Dţena, neboť jeho znalost všech znaků písma,které se vztahovaly ke zbraním a vojenskému umění, zcela ohromila největší učence přítomnéve zkušební komisi.2

Není proto nic divného, ţe v 61 letech byl Jo Nan Dţen jmenován „Velitelem osobnígardy Muţe s dračí tváří“. 1 V této funkci a díky rozsáhlé císařské knihovně pokračuje Jo NanDţen ve svém bádání a roku 1834 vydává své souhrnné dílo Diplomacie a válka („Baj-gauTa-čan“): jedná se o slovník všech znaků označujících cizince, cizí oblasti nebo vztahujícíchse ke zbraním a válečné činnosti. Právě díky tomuto dílu, hodnému legendárních hrdinů z dobcísaře Jao, se Jo Nan Dţen stává všeobecnou autoritou v otázkách diplomacie a vojenskévědy. V roce 1837 je povýšen do hodnosti mandarína a jako proslulý znalec mezinárodníchvztahů a strategie je jmenován velitelem armád u císařova místodrţícího v Hongkongu. Tehdyosud odkryl skrytý smysl jeho jména „Ochránce jihu“ a poučil kaţdého, kdo má rozum,o hluboké spojitosti mezi jménem a ţivotem člověka.Ve funkci velitele vojsk potvrzuje Jo Nan Dţen moudrost rozhodnutí, kterého přivedlo na tento post: vydává knihu Tanec tajemných znaků („Mu-Dzi mej“). Myšlenka,kterou autor v této práci brilantně dokazuje, spočívá v tom, ţe pro vítězství nad nepřátelimusejí být vojáci především schopni vyjadřovat svými pohyby znaky označující hrozivouzbraň, poráţku protivníka a vítězství nad ním. Svět je plný souvislostí. Ţivot protéká miliónyparaleních řečišť, které se jeví oddělenými jeden od druhého pouze neosvícenému zraku.V skutečnosti je proud i řečiště jedno. Všechno je spojeno, podobné vyvolává podobné.Skutky, naplněné v uzavřeném domě, se nutně odráţí v dějích, které probíhají pod otevřenýmnebem. Symbolické pohyby, imitující zničující úder proti protivníkovi, se nemohou neodrazitna nepříteli, i kdyby nic nevěděl o jejich skutečném zdroji.Učení Jo Nan Dţena, které k řešení současných úkolů vyuţívá věčné pravdy filosofieTao, mělo velký vliv na uvaţující část čínské společnosti. V roce 1839 pozval hongkongskýmístodrţící velitele-filosofa na slavností recepci, kterou uspořádal pro důstojníky anglickéhoválečného loďstva, kotvícího v přístavu. Hlavní smysl slavnosti spočíval v demonstracivelkých manévrů čínských vojsk cizincům i případným nepřátelům. Filosofickou osoumanévrů byl „tanec válečných znaků“ předvedený všemi oddíly pod vedením samotnéhovelitele. Pohled na plavící se vojska skutečně Angličany zastrašilo; v kaţdém případě se ještěcelý týden těšil Hongkong tím klidem, jako i dlouhá staletí před tím. Místodrţící spokojenýzjevnými výsledky ceremonie, poslal císaři speciální hlášení a Jo Nan Dţenu byla za jehoúspěch věnována země v okolí Pekingu v rozloze 17 mu 2 a darováno pět štůčků rudéhohedvábí. V den, kdy velitel dostal zprávu o tomto projevu náklonosti a vysokém ocenění jehozásluh, byl sice Hongkong obsazen Angličany, ale to nemá v podstatě ţádný význam. Je více1 Tj. syna nebe, císaře. Zde i dále, pokud není uvedeno jinak, jsou poznámky pod čarou autorské.2 Tj. o něco více neţ jeden hektar.3

neţ pravděpodobné, ţe pokud by nebylo „tance válečných znaků“, proběhlo by toto neštěstíještě dříve.V roce 1842 se Jo Nan Dţen účastnil nankingských jednání. Zde s cílem donutitAngličany, aby se zřekli svých přílišných nároků, nejednou prováděl novou magickouceremonii, kterou vypracoval na základě pokynů nejstarších čínských pramenů: tanecdiplomatických znaků. Tady během tance skončila i jeho pozemská pouť. Není ţádný div,ţe ceremoniál přerušený tímto neštěstím, potřebně nezapůsobil na anglické diplomaty.Přímou příčinou předčasného odchodu ze ţivota této mnohostranné a energickéosobnosti byly podle všeho „větry v játrech“. 3Jo Nan Dţen byl slavnostně pohřben v Nankingu s veškerými poctami. Na jehokamenném náhrobku je vytesáno jeho posmrtné jméno – „Aj dzi mej dze“, coţ znamená „Synducha Tanců a bohyně lásky ke znakům“.SIDOR PANTĚLEJMONOVIČ GENISARETSKIJ1845–1912První vzduchoplavec, který navštíl TibetSidor Pantělejmonovič Genisaretskij se narodil na Sibiři ve vesnici Blagověščenskojev krasnojarském okrese v rodině diákona. Dokončil čtyřleté učiliště a stal se písařemguberniální správy, poté pomocníkem přednosty, přednostou, pomocníkem sekčního šéfa a pozřízení Akcízní správy přešel do tohoto úřadu jako titulární rada. Dobrý otec rodiny, člověkneobyčejně skromný, milující preferans a jiné prosté zábavy v úzkém kruhu přátel, majícínepolevující zájem k té části domácí výroby, která se týkala práce v Akcízní správě.Genisaretskij nepomýšlel ani na vavříny odváţného badatele ani na vědeckou slávu. Jehoosud je nejpoučnějším příkladem a nadějným vzorem toho, jak poctivost a skromnost mohoubýt někdy odměněny zásahem Štěstěny, o jakém nemohl dobromyslný syn diákona ani snít.V 80. letech z šedivého prostředí provinciální krasnojarské společnosti vyčnívala svéráznápostava úspěšného těţaře zlata F. K. Polujarova. Nezkrotný temperament a mohutná tvůrčífantazie vedla tohoto pravého ruského samorosta k originálnímu, v té době ještě zcelaneobvyklému zájmu o vzduchoplavectví. Na široké pláni blízko svého velkolepého domu,který díky pohostinnosti svého majitele získal přezdívku „Noemova archa“, vytvořilPolujarov něco na způsob primitivního letiště, z kterého jednou vystartoval v balónu, jehoţ3 Termín čínské medicíny, který odpovídá evropským „ţlučovým kamenům“.4

konstrukci sestavil talentovaný inţenýr samouk Almazov. Let skončil úspěšným přistáním asipadesát verst od Krasnojarska. Tento úspěch přivedl Polujarova na smělou myšlenku:po jistých úpravách v konstrukci vznášedla podniknout přelet Altajského hřbetu. Přípravnépráce byly brzy završeny a start byl naplánován na jedno nedělní ráno v červnu 1888.Mezi diváky, přilákanými neobyčejnou podívanou, tísnícími se blízko vzdušnéhoplavidla, jeţ se lehce pohupovalo v poryvech severního větru připoutané na lanech, senacházel i Genisaretskij. Díky nevinným poţitkům, kterým se oddával předchozí sobotnívečer, zlehka porušil Sidor Pantělejmonovič svůj obvyklý střízlivý přístup k věcem.V kaţdém případě v rozporu se svým pravidlem nikdy se netlačit dopředu protlačil se doprvní řady diváků a zde s nepřehlédnutelnou hlasitostí pronesl několik skeptických soudůo perspektivách vzduchoplavby. Tyto poznámky slyšel Polujarov, chystající se jiţ vstoupitdo balónového koše. Rozhněvaný nedůvěrou k vědě, zdvihl v tu chvíli odváţnýexperimentátor drzého skeptika do vzduchu a hodil ho do koše s podráţděným výkřikem,který zde doslovně nebudeme opakovat. Ale v tomto případě osud nepohlédl s obvykloushovívavostí na netrpělivost ruského mecenáše: z dosud nevyjasněných příčin se balón v téţechvíli vznesl vzhůru, poslední lana praskla a Genisaretskij se náhle ocitl zcela sám v košibalónu, který ho nesl neznámo kam a neznámo proč rychlostí deset sáhů za vteřinu.Ve výkladu dalších událostí se musíme řídit jediným existujícím pramenem –Genisaretského vzpomínkami V zemi dalajlámů, publikovanými v novinách ZpravodajKrasnojarského kraje v červenci roku 1891. Bohuţel díky nepřipravenosti našeho krajanak podobnému putování a neobvyklým okolnostem jeho odletu z Krasnojarsku majívzpomínky na první dny letu poněkud mlhavý charakter. Drama jeho situace prohlubuje navícto, ţe zcela neobeznámen se strukturou balónu ani nepomyslel na to, aby přijal opatřeník rychlému přistání. Kromě toho jiţ zmíněná nedůvěra k vědeckým a technickým novinkámjej vedla k pevnému přesvědčení, ţe se balón nemůţe ve vzduchu udrţet déle neţ několikminut. Proto se nejprve schoval na dně koše, nezdvihal hlavu nad jeho okraj a přemýšlelpouze o tom, jak a na čem se dopraví zpět do města, aţ balón klesne. Ale kdyţ uběhla asipůlhodina a balón se vznesl nad oblaka, odváţil se Genisaretskij podívat dolů a do stran. Dolese prostírala zvlněná krajina pokrytá lesem a z jihu se přibliţovaly jakési hory. Proto se námnezdá divné, ţe dřívější myšlenka, která zneklidňovala vzduchoplavce, byla vystřídána jinou:znepokojení, zda se stihne vrátit do Krasnojarska do pondělí sedmé hodiny ranní, tj. dopočátku pracovní doby v úřadu Akcízní správy. Avšak brzy bylo jasné, ţe hlubokému smyslupro sluţební povinnosti našeho titulárního rady bude uštědřena další rána. Aniţ by cítilbezprostřední sílu větru, protoţe ho balón nesl jeho rychlostí, viděl Genisaretskij podle změn5

krajiny, ţe tato rychlost je ohromná. Podle zákonů aerodynamiky byl balón nesen mezi horskévrcholky, nad průsmyky, kde se jen tak tak několikrát nezachytil za skaliska, a asi za dvěhodiny se před obětí krutých ţertů osudu objevil nekonečný obzor pouště. Země byla hlubokopod ním. V jednu chvíli se uprostřed pouštní krajiny zamodraly záhyby velké řeky; lze sedomnívat, ţe to byla řeka Tarim(darja), ačkoliv Genisaretskij ve svých vzpomínkách kdovíproč tvrdí, ţe přeletěl nad Nilem. 4Nejasné představy o zeměpise našeho cestovatele se odrazily i v tom, ţe zasněţenévrcholky pohoří Kun-Lun, které šťastně i kdyţ s hrozivým riskem minul uţ během večerníhosoumraku, povaţoval za Kavkazský hřbet. Není ovšem těţké si představit duševní stavvzduchoplavce, pokud si uvědomíme, jaká budoucnost se před ním otevírala: přistanev nějaké divoké krajině, odkud se bude muset vracet pěšky přes poušť, aby nakonec stál předtváří rozlíceného představeného, jenţ od něho bude ţádat vysvětlení drzé a svévolnénepřítomnosti. Ani perspektiva vyjasňování s Polujarovem mu nemohla zvednout náladu.Naopak fyzické strádání, která podstoupil, nesl Genisaretskij s bezpříkladnou zmuţilostí. Anistín stíţností nebo rozhořčení necítíme z jeho přirozeného líčení letu.„Byla hrozná zima. V balónu byl kožich a přikrývka, a tak jsem se do nich zabalil. Zásoby mistačily. I vodka byla v balónu, a tak jsem nezmrznul.“Výţivný nápoj očividně pomohl hračce vzdušných ţivlů nejen fyzicky, ale i psychicky:lakoničnost dalšího Genisaretského svědectví nás vede k předpokladu, ţe mu milosrdný osudseslal dlouhý, klidný a tvrdý spánek.Ze sladkého zapomenutí byl Genisaretskij vyrušen silným úderem, po kterémnásledoval druhý a třetí. Cestovatel se v rozespalosti jen špatně orientoval a dokázalsi uvědomit pouze to, ţe balón přistává a ţe slunce uţ stojí vysoko na nebi. V tu chvíli seboukoš udeřil ještě více, vzduchoplavec byl vymrštěn na trávou zarostlý horský svah a balón,který se osvobodil od jeho tíţe, zmizel do neznáma. V blízkosti bylo lze spatřit stádo ovcía ještě dále – sídliště obyvatel této záhadné krajiny. Odtud uţ pospíchala skupina lidí. Alekdyţ přiběhly k neočekávanému hostu, místo předpokládaného přivítání vysunuly tyto dětipřírody jazyky a dělaly přitom originální, ale málo srozumitelné pohyby zápěstím pravé rukya palcem. Ve světle současné vědy můţeme s určitostí říci, ţe Genisaretskij byl prvnímevropským cestovatelem, který popsal tibetský způsob pozdravu, ačkoliv nepochopil jeho4 V tom se podle našeho názoru projevují zmatené vzpomínky na hodiny náboţenství, z nichţ Genisaretskijvyvodil mimo jiné i směšný závěr, ţe Nil je jediná světová řeka, která je schopna protékat pouští.6

smysl. „Jedním slovem: pohané“, shrnuje s lehkým humorem tento jev. S čistě ruskýmdůvtipem si také všiml, ţe pokus promluvit rusky vedl k tomu, ţe se celá skupina před nímvrhla na zem: zřejmě jej povaţovali za nadpřirozenou bytost, která sestoupila z nebes. Nebylopochyb – před ním stáli lidé, kterým byla cizí křesťanská civilizace. Neobyčejně zajímavý jei lingvistický poznatek, který Genisaretskij zaznamenal: tvrdí se vší rozhodností, ţedomorodci, jeţ před ním leţeli, vykřikovali: „Mitreja! Mitreja!“ Lze se domnívat, ţe taktoruskému uchu znělo slovo Majtreja. 5Nemoţnost navázat normální lidskou komunikaci s domorodci neobyčejnězjednodušila vědecko-badatelské úkoly ruského kulturtrégra. Skoupými, ale ţivými barvamivykresluje svá další dobrodruţství. Byl slavnostně přiveden do vesnice a ubytován v budověchrámu vedle Buddhovy sochy. Zapalování vonných tyčinek a monotonní zpěv se střídalys hostinami, o nichţ Genisaretskij uvádí cenné podrobnosti.„Bez ustání mě nutili pít silný čaj s kravím máslem 6 : je to skutečná břečka. Na svatéRusi by to nepil nejposlednější zimogor 7 .“ Během těchto dnů, strávených nepřetrţitěv lamaistickém chrámu, si Genisaretskij odpočinul od proţitých útrap a to mu dodalo síluvydat se na další etapu svého cestování, kdyţ se zboţní Tibeťané rozhodli poslat svéhonebeského hosta kvůli zjištění totoţnosti do duchovního a administrativního centra svéteokracie. Přenechme slovo samotnému cestovateli:„Posadili mě na rohaté zvíře podobné býku. Provázelo mě 12 domorodců. Hlavním byldalajláma. 8 Jeli jsme dlouho přes hory. Některé hory byly vysoké aţ dvacet verst. Kdyby měnezabalili celého do koţešiny, zmrzl bych. Nakonec jsme někam sestoupili. Oteplilo se.Nocovali jsme v kočovnických jurtách nebo v pohanských klášterech. Je to srdečný lid, jenjsou všichni hloupí. Rusky nezná ani jeden dalajláma. Nakonec mě přivezli tam, kam bylopotřeba. Bylo to město s palácem o devíti patrech.“Tak se náš cestovatel stal prvním Evropanem, který, za cenu nejrůznějších ztráta riskuje vlastní ţivot, pronikl do tibetského hlavního města, kde se jeho osoba stala centrempozornosti nejvyššího lamaistického duchovenstva. Cudnost a skoupost literárního styluGenisaretského nám nedovoluje myslet si nic určitého ani o tom, kdo z lhaských představitelůa jakými způsoby se snaţil objasnit jeho původ, ani o podmínkách, za kterých se Genisaretskijnacházel v tajemném městě. Skromné představy o skutečných moţnostech překáţely badateli5 Jak bylo známo ještě před Genisaretským „Majtreja“ je jednou z postav lamaistického panteonu, Buddhapřicházejícího světového cyklu, v současnosti probíhající přípravná etapa bóddhisattvy.6 Opravíme drobnou nepřesnost: kraví máslo se v Tibetu neuţívá kvůli nepřítomnosti krav, místo něho sepouţívá máslo z mléka jaků.7 Zimogor – flákač, tulák, lumpen-proletariát (sibiřský dialekt).8 Genisaretskij neustále nazývá dalajlámou prakticky všechny představitele tibetského duchovenstva.7

projevit svoji všímavost, schopnost hluboké analýzy a široké syntézy. Pouze tím můţemeobjasnit okolnost, ţe v jeho vzpomínkách nenajdeme ţádná svědectví o vnější podobě Lhasya paláce Potaly, ani o oděvech, obřadech, způsobu ţivota, řemeslech, uměleckých dílech,náčiní atd. Po dvouměsíčním pobytu ve Lhase v podmínkách uctivého věznění bylGenisaretskij znovu posazen na jaka a v tomto případě uţ bez zvlášních ceremonií převezenobchodní karavanou do Šrínagaru, hlavního města indické provincie Kašmír. Máme za to,ţe se lhaští představitelé přesvědčili o pozemském původu svého hosta a s hrubostí lidí,kterým je cizí humánní civilizace našeho století, jej vyprovodili za hranice. Teprve v Bombajise Genisaretskij setkal s prvním člověkem, hovořícím rusky: ruským konsulem. Zde se takénakonec dozvěděl, ţe země, kterou prozkoumal, se jmenuje Tibet a do této chvíle byla proEvropana nepřístupná.Cestovní vzpomínky Genisaretského na Indii jsou samozřejmě méně zajímavé, neţjeho talentovaný popis Tibetu. Pokud si připomeneme popis cesty po Indii od velikéhoruského cestovatele 15. století Afanasije Nikitina, který fakticky objevil tuto zemi provzdělaný svět, pak se přesvědčíme, ţe fakta, sdělená o Indii Genisaretským, jiţ našla svémísto v knize jeho geniálního předchůdce.Naopak nesmírnou hodnotu pro historika ruských reálií a mravů představují stránky zevzpomínek věnovaných návratu do rodného Krasnojarsku. Přirozeně, prostě, ovšems mnoţstvím podrobností nám líčí slavnostní přijetí, kterého se hrdinovi vzduchoplavectvídostalo od krasnojarské veřejnosti; jak ho Polujarov, povaţující Sidora Pantělejmonoviče zanevinnou oběť svého nespoutaného vzplanutí, obejmul, zaplakal a podaroval ho hodnotnýmdárkem – bronzovými stolními hodinami ve tvaru balónu, které kaţdou hodinu hrály „V sadunebo v zahradě“; jak vedoucí Akcízní správy, místo aby potrestal podřízeného za svévolnouabsenci, jej přivítal shovívavým ţertem a celou půl hodinu se ho vyptával na podrobnosticesty; a jaké nakonec hostiny uspořádala krasnojarská společnost. I kdyby byly ztracenyvšechny dokumenty, ze kterých se dozvídáme o všech druzích a typech alkoholických nápojůa svátečních jídel, poţívaných na konci 19. století na Sibiři, Genisaretského seznamby naprosto stačil, aby nahradil takovou osudovou ztrátu.Publikace jeho práce V zemi dalajlámů vyvolala ţivý ozvuk nejen v domácím, alei v zahraničním tisku, především anglickém. Bohuţel nemáme právo přejít mlčením některéreakce, které zazněly nepříjemně disonantními tóny uprostřed hlasů významných vědců,poukazujících na velký význam Genisaretského cesty pro geografickou vědu. V Anglii senašel jakýsi James Clark, který se nestyděl ironizovat sebeobětavého badatele v tom smyslu,ţe povaţovat Genisaretského za prvního evropského aeronauta, jenţ navštívil Lhasu, je prý8

nesmysl, neboť pochází ze Sibiře. Myšlenka stejně směšná jako i nesprávná! Jako by nebylomoţné se narodit na Sibiři a přesto být více Evropanem neţ nafoukaný Clark, který celý svůjţivot vegetoval v nějakém anglickém zapadákově.Tibetskou cestou skončilo období ţivota Sidora Pantělejmonoviče Genisaretského, jeţmělo význam pro světovou vědu. Po návratu k sluţebním povinnostem v Akcízní správě, secestovatel zřejmě přesvědčil o tom, ţe ţádná dobrodruţství v exotických zemích, ať by bylasebesilnější, se nemohou srovnávat s radostmi skromné existence v lůně milující rodinya kruhu přátel, které spojuje společný vkus a zájmy. Klidně a skromně proţil Genisaretskýzbytek svých dní.Na prostém náhrobku, vztyčeném na hrobě truchlící vdovou, lze ještě dnes rozeznatdojemné verše:Listí, větry, nešumte,mého muže nebuďte!ať spí bez obav a muk,to mu přeje žena, syn i vnuk!ISAAK IZZAGARDINER1900–1929Významný stomatologSeznámení s krátkým ţivotem a tragickou smrtí polského experimentátora musízanechat hlubokou stopu v duši kaţdého, kdo si uchoval svěţí cit a schopnost k hlubokémucitovému ozvuku na hrdinské projevy v ţivotě jednotlivce.Otec Isaaka Izzagardinera, majitel továrny na čokoládu v Krakově, měl moţnostsledovat neobyčejné vlohy svého prvorozeného uţ v jeho nejranějším věku.Na svůj věk rychle rozvinutý, s křehkou nervovou soustavou, udivoval Isaak ještěv letech svého učení v ţidovské škole své představené a spoluţáky jakousi zvláštní duševnílaskavostí, sklonem k idealistickým myšlenkám a vysokou duchovní úrovní, kteráje neobvyklá v tomto věku. Takové povahy jen zřídka vykazují praktičnost a zdravý ţivotníinstinkt. Byl to nepochybně představitel mezi ţidovstvem hojně zastoupeného typu snivéhoidealisty a knihomola, kterého bylo dříve snadné potkat mezi znalci Talmudu, komentátorykabbaly a cadiky; podmínky našeho století však určily Izzagardinerovým vlastnostem9

poněkud jiný, poměrně neočekávaný směr. Izzagardiner vystudoval soukromé chlapeckégymnázium právě v době, kdy vznikl nezávislý polský stát, a byla rozšířena práva místníhoţidovského obyvatelstva. Před Isaakem se otevřela brána Krakovské univerzity, kde nastoupilna lékařskou fakultu. Tuto volbu učinil mladík proti vůli svého otce, který ve svém jedinémsynovi viděl svého dědice a nástupce; nicméně v rodině Izzagardinerů bylo uţ dávno jasné,ţe povaze mladého myslitele schází řada vlastností, nezbytných pro praktické činnosti.Zároveň zadumaný mladík, který se podle slov svého otce neustále vznášel v oblacích,dokázal projevit ţelezný odpor a tvrdohlavost, pokud se jednalo o pro něho ţivotně důleţitézáleţitosti.Jak známo, na volbu povolání mladého Isaaka měla vliv jedna smutná rodinná událost:milovaný strýček, řadu let trpící gastritidou, předčasně a neočekávaně zemřel na zauzlenístřev.Rozmýšlení nad příčinami tohoto neštěstí přivedlo mladíka ke zvláštnímu závěru:došel k myšlence, ţe příčinou zauzlení střev byla gastritida, jeţ způsobila, ţe neboţtík mělzvyk nedostatečně dobře rozkousat potravu. Tato teorie, třebaţe je z pohledu převládajícíchnázorů současné vědy sporná, přerostla ve vědomí mladého myslitele v jakousi stálou a téměřvšeobjímající ideu: špatné rozmělňování potravy se mu začalo jevit jako zdroj většiny utrpenílidského rodu. Právě tato idea ho vedla k volbě lékařské fakulty, aby všechny své síly věnovalboji s výše zmíněným zlem.Ke konci univerzitního studia si Izzagardiner uţ zcela jasně uvědomoval, ţe kořenneštěstí vězí v nedostatečném počtu zubů, které má člověk k dispozici pro rozmělněnípotravy. Potvrzení této myšlenky nacházel Izzagardiner v prohloubení studia srovnávacístomatologie, které mu odhalilo skutečnost, ţe mnozí obratlovci, především některé druhy ryba pravěcí ještěři, měli přídavné řady zubů na patře a dokonce i na jazyku. Tak díkystomatologii, kterou se rozhodl vybrat si za své povolání, vybrousil Izzagardiner svoji ideua po sloţení státní zkoušky se mladý vědec plně věnoval rozpracování svého pozoruhodnéhoobjevu.Jeho podstata spočívala ve zvýšení počtu lidských zubů na 42. Nalézt v ústech místopro umístění takového počtu zubů byl nelehký úkol. Izzagardiner tento problém vyřešil bystřea prostě: 5 zubů mělo být umístěno na patře o tvaru prohnutého oblouku kolmo k přednímzubům a směrem k hrtanu. Protoţe však odpovídající řadu spodních pěti zubů by bylo moţnéumístit pouze na jazyku, přišel badatel na myšlenku elastické pásky, která by se na jazyknasouvala pouze v době přijímání potravy a byla by na něm upevněna pomocí přísavek. Na níby pak bylo pět porcelánových zubů.10

nasazování na jazyk byla přizpůsobena páska z elastického materiálu, opatřená stejnýmpočtem zubů.Bohuţel nepředvídatelné okolnosti zkomplikovaly pouţívání zdokonalenéhoţvýkacího aparátu.Především se ukázala jako chybná badatelova myšlenka, ţe pásku bude moţnéstahovat z jazyka vţdy na dobu mezi přijímáním potravy, aby si jazyk odpočinul a spodnízuby nepřekáţely při výslovnosti. Horní zuby, zapuštěné do patra, zase zraňovaly jazyk přijeho sebemenším pohybu; uţ během 24 hodin po operaci nejen řeč, ale pouhé polknutí slinybylo utrpením, jazyk napuchl a sotva se vešel do úst. Bylo třeba jej opět chránit páskou; avšakpo nasazení pásky byla řeč jiţ zcela nemoţná a pacient se musel k okolí vyjadřovat pomocítuţky a papíru. Navíc páska překáţela správnému krevnímu oběhu v jazyku; díky tomua v důsledku stálého tlaku patrových zubů se na jazyku objevovaly nedokrvená místa.Rychle sezvané konsilium specialistů se na statečného experimentátora obrátilos naléhavým návrhem: odmítnout další pokusy, uznat neúspěch a nechat si z patra odstranitškodlivou plastikovou protézu se zuby. Ale mučedník vědy slábnoucími prsty načmáralodpověď, jeţ by mohla zdobit ţivotopisy skutečných hrdinů: „Můj ţivot má smysl pouzetehdy, pokud slouţí k prodlouţení ţivota jiných a štěstí lidstva. Není nic radostnějšího, neţse obětovat kvůli ţivotům miliónů. Ať ţije věda!“Bohuţel se tato slova stala prorockými: během dvou dní přešlo nedokrvení v gangrénua 17. května 1929 uţ nebyl Isaak Izzagardiner mezi ţivými.KVAK-MA-LUNG (ESFÍRA ANNA BROWNINGOVÁ)ASI 1890–1938Významná představitelka kmene Kiri-Kiri, šiřitelka osvěty mezi Dajaky (Indonésie)Datum narození Kvak-Ma-Lung (Esfíry Anny Browningové) je stanoveno pouzepřibliţně, neboť k otázkám přesné datace a letopočtu přistupovala Kvak-Ma-Lung před svýmzcivilizováním bez většího zájmu.Kmen Kiri-Kiri etnicky náleţí k široké skupině dajackých kmenů, které přinejmenšímpřed tisíci lety osídlily ostrov Borneo a řadu menších ostrovů v jeho blízkosti. Obývástejnojmenný, nevelký ostrov o průměru asi dvacet kilometrů a do nedávné doby se těšilpověsti zuřivých kanibalů.V roce 1910 byl kmenem věrolomně zabit, a poté se nedobrovolně účastnil kanibalskéorgie misionář reformované církve pastor Stox. Kdyţ na jeho místo o sedm měsíců později12

nastoupil nový hrdina osvěty zaostalých národů pastor Harry Browning, pouţívali ještě mnozíKirijci osobní věci své nedávné oběti. Například Kvak-Ma-Lung, jedna z nejbystřejšíchpředstavitelek krásného pohlaví na ostrově Kiri-Kiri se ve dne ani v noci neodloučilaod neboţtíkova celuloidového límce, ačkoliv tato relikvie téměř vyčerpávala její skromnoutoaletu.Není pochyb o tom, ţe ani mírnost ani nekonečná trpělivost ani duševní pevnostby nezachránily pastora Browninga od osudu jeho předchůdce, kdyby na rozdíl od zesnuléhoStoxe nebyl mladý a neobyčejně přitaţlivého zevnějšku. Srdce Kvak-Ma-Lung, které zůstalohluché k domluvám tragicky zahynulého pastora, dokázalo v tomto případě příslušnost svémajitelky k lidskému rodu.V obavách před příslušníky svého kmene tajila Kvak-Ma-Lung své něţné city aţ dotoho osudového dne, na který byla určena kmenovým náčelníkem další kanibalská orgie,doprovázená bezuzdnými tanci na oslavu stvořitelských sil přírody. Protoţe věděla, ţe pastorBrowning bude tento večer novou obětí zvrhlých zvyklostí těchto temných lidí, proniklaKvak-Ma-Lung tajně v noci do jeho chýše, varovala ho a prosila ho, aby uprchl. Obětavýkazatel však ostře odmítl opustit místo, na které byl podle svého názoru poslán vyšší silou,a tak se Kvak-Ma-Lung uchýlila k odváţné lsti, jeţ znamenala její rozchod s mateřskýmkmenem. Zamíchala do Browningova jídla malé kousky kořene Cecilia arbonica, uţívanémDajáky jako uspávací prostředek, a pak odváţná dívka přenesla ještě před rozedněnímbezduchého misionáře na svých zádech k mořskému břehu, přičemţ se pět kilometrů prodralaneprůchodnou dţunglí. Pochopitelně, ţe na ostrově Kiri-Kiri nemohli být uprchlíci nikdev bezpečí. Proto Kvak bez otálení zhotovila primitivní vor, a kdyţ účinek Cecilie arbonikypominul a pastor Browning zdvihl ztěţklá víčka, uviděl ke svému nemalému překvapeníkolem sebe vodní pláň, ozářenou vycházejícím Sluncem a několik set jardů před sebou břehostrova Borneo.Po tom všem otázka na návrat k misijní činnosti na ostrově Kiri-Kiri pro pastoraBrowninga odpadla sama sebou. Uprchlíci se nejprve uchýlili do nejbliţší anglické faktorie,kde pastor Browning sklidil první plod své činnosti a přijal Kvak-Ma-Lung do reformovanécírkve podle všech pravidel své konfese pod jménem Esfíra Anna. Chudičké odění divošky,které se skládalo z jakýchsi škebliček, bylo odstaněno a tělo Esfíry Anny poprvé pocítilopoţehnanou blízkost plátna a bavlny. Pouze límec zesnulého Stoxe si konvertitka ponechalajako stálou připomínku na minulé bludy.Spolu pak dorazili do misijního střediska reformované církve ve městě Bandţemarzin,kde byl Browning nucen několik měsíců čekat na nové jmenování. V tomto městečku v září13

1911 uzavřeli uprchlíci zákonný sňatek podle obřadu své církve. Ovšem okolnost, za kterýchbyl Browning nucen opustit své místo na ostrově Kiri-Kiri, vzbudily v misijním bratrstvu jistérozpaky a Browning musel se svou mladou manţelkou podniknout plavbu přes oceán. Teprvev San Francisku, před tváří představených se mu podařilo rozptýlit podezření o dezertérství.Dojmy, které zaţila Esfíra Anna v Bandţermazině, Manile a San Francisku, padly naúrodnou půdu jejího ducha a semeno, zasazené odváţným kazatelem, brzy vydalo svoji úrodu.E. A. se pevně rozhodla zasvětit své síly osvětě zaostalých národů a s ohromující rychlostísi osvojila nevelký rozsah k tomu nutných znalostí. Bohuţel jejímu odjezdu z Ameriky naBorneo předcházela smutná událost – záhadné zmizení pastora Browninga, ze kteréhose nezachovala ani kostička. Trápená smutkem ještě více zahořela duchovní vášní. Bylaposlána zpět a v srpnu 1913 dorazila do banţermazinského misijního střediska. Temnévzpomínky spojené s ostrovem Kiri-Kiri vedly k tomu, ţe nebyla poslána na toto místo; místobývalých krajanů jí byl za arénu jejího poţehnaného úsilí určen nevelký kmen Lu. Znalostdajackého jazyka, zvyků a psychologie jí otevřela přístup k prostým srdcím dětí přírodya během prvního půl roku civilizačního působení Esfíry Anny bylo připojeno k radostemduchovního ţivota devět ţen a tři muţi. Hlavní úsilí mladé misionářky bylo zaměřeno za prvéna boj s lidojedstvím a za druhé na přemlouvání Dajáků, aby poněkud obohatili svůj oděv.Objektivita, která je vţdy posvátnou povinností kaţdého historiografa, nás vede k přiznání, ţeatavistické instinkty nebyly zcela vykořeněny ani z duše samotné Esfíry. Nikdo neví, jakývnitřní zápas proţila kazatelka v tomto prvním půlroce mezi kmenem Lu; je známo pouze to,ţe v onu jarní noc roku 1914, zasvěcené rituální orgii k oslavě stvořitelských sil přírody,promluvil starý hlas krve v bývalé Kvak-Ma-Lung s nepřekonatelnou silou. S náhlým hněvema odporem ze sebe mladá ţena servala příkrov civilizace kromě límce a s bakchickým křikemse připojila k bezuzdným slavnostem svého stáda. Těţko říci, jak by vypadal další Esfiřinosud, kdyby náčelník kmene Lu Bum-Namprok nebyl nadmíru vzrušen jejím extatickýmchováním. Ještě ani nevyšlo Slunce, pospíchající svými paprsky odhalit pád sluţebnicevyšších sil, kdyţ byla Esfíra Anna prohlášena první manţelkou náčelníka a vstoupila do jeholuxusní chýše jako plnoprávná paní domu.V následujících letech, aţ do své pokojné smrti na hadí uštknutí porodila Esfíra svémumanţelovi 16 dětí. Ani obtíţena mateřskými povinnostmi nezapomínala na duchovnía materiální péči o kmen.Vzpomínka na ní je dodnes zachována ve skromném lujském folklóru, kde bývalákazatelka figuruje pod jménem Ma-Tumba, coţ znamená – „Matka kmene Lu, která senedopočítala svých dětí“.14

DOUVES VAN NOORDEN1860–1936Holandský spisovatelV ţivotě spisovatelů a básníků, uměleckých géniů, přicházejí jen zřídka osudy takpokojné a zároveň poznamenané nesmírným úspěchem, jako osud Douvese van Noordena.Tento vynikající mistr slova patřil k tomu druhu tvůrců, jejichţ ţivotními událostmijsou podle vyjádření G. Flauberta pouze jejich díla.Po ukončení Leydenské univerzity se Noorden pustil do práce nad svým prvnímrománem Růže slečny Doncenové. Materiální dostatek (Douves pocházel z bohaté rodiny,která vedla známou firmu „Skořice van Noorden a Kutten“) a klidný a vyrovnaný charakterzabezpečovaly autorovi jeho pomalou a metodickou práci.První román, o který soudobá kritika nejevila větší zájem, byl vřele přijat čtenářskouveřejností. Zvláště bylo oceněno spojení tendencí humanistického realismu s osobitýmNoordenovým přístupem k lidem a ţivotním jevům: přístup dobrodušného, soucítícíhoa veselého pozorovatele, který ze všeho nejvíce miluje domácí pohodlí, laskavé ţerty,vyrovnaných, ze ţivota se radujících lidí, zabývajících se lehkou a příjemnou prací, neškodnézábavy a laskavost nizozemské přírody s jejími tlumenými barvami, líným plynutím kanálůa pomalou plavbou lodí po bezpočetných vodních cestách.Tento charakter expozice ţivotního materiálu, jímţ čas od času probleskují záchvěvyhumoru, zdůrazněný odhozenými maskami v nejnapjatějších chvílích popisovaných postav,určil tvůrčí rukopis van Noordena na celý jeho dlouhý literární ţivot.Tento ţivot ubíhal hladce, tiše a přímo, stejně jako pomalu plynoucí vody v řekáchjeho rovinaté vlasti. Kaţdých pět let s překvapující přesností daroval van Noorden veřejnostinový román nebo sbírku povídek. S léty jeho umělecký výraz sílil, rozšiřoval se okruh témat,ale autorův světonázor zůstával stejný jako dřív, prost jakýchkoliv individualistickýchkrajností estetické a filosofické dekadence nebo zpracování velkých společenských problémů.Za jediné dílo, ve kterém se van Noorden dotknul tématu války a otázky dosaţeníspolečenského ideálu, můţeme označit román Neplačte vdovy, vydaný v roce 1920.Za vrcholná díla van Noordena jsou právem povaţovány spisy zcela jiného druhu: knihapovídek Veselí hráči kroketu a rodinné, idylické romány Dům archiváře van Flitaa Sestřenice Greetel.15

Zdravý optimismus, silná a klidná láska k ţivotu a čistě holandský humor,připomínající plátna van Ostadeho, udělaly z těchto překrásných poém v próze okrasuknihoven témeř v kaţdém holandském domě.Podobně harmonicky probíhal i osobní Noordenův ţivot. V 28 letech se oţenils dcerou bohatého burziána Kateřinou van Lindenovou a během let se ze spisovatele stalskutečný pater familiaris 10 – v šedesáti letech byl jiţ otcem devíti dětí a dědečkem 22 vnuků,úspěšným vedoucím obchodní firmy, všemi váţený poslanec Dolní komory, člen několikaakademií, vlastník malého a kouzelného paláce v Amsterdamu a vily na mořském břehu.V 75 letech proţil van Noorden nevelké krvácení do mozku, které ho zbaviloschopnosti pohybovat pravou nohou a do konce jeho dní jej upoutalo na pojízdné křeslo.Naštěstí se mozková příhoda neodrazila na jeho rozumových schopnostech, ani na daru řečia uměleckém talentu.Zdálo se dokonce, ţe ctihodný stařec, sedící na svém křesle, odhalil v ráně osudu, jeţna něho dopadla, nové zdroje duchovních sil: více, neţ dřívě, vyzařovala z jeho jazykaduchaplnost, vyprávění o minulých událostech okouzlovalo posluchače svěţestí bareva ţivostí obrazů a román Milovníci žertů, který pomalu, den za dnem, diktoval své milovanévnučce Betty, sliboval svému autorovi vplést nové vavříny do jeho věnce. Vše nasvědčovalotomu, ţe zaslouţilý spisovatel proţije klidné, ničím nezkalené stáří. Ale nemilosrdný osudrozhodl jinak. Chystal řetěz neočekávaných, můţeme přímo říci ohromujících událostí, kterélze jen těţko propojit s dosavadním, všeobecně známým klidem a proslulým pokojnýmcharakterem věhlasného nizozemského spisovatele. Mezi blízkými přítelkyněmi slečny Betty,často navštěvujícími van Noordenův dům, byla i dvacetiletá Dolores Sandrilonesová, dcerabohatého španělského obchodníka, jehoţ obchodní zájmy, úzce spojené s nizozemskýmifinančními kruhy, jej nutily usídlit se v Holandsku. Poslední roky dětství a léta mládí proţilaDolores v Amsterdamu, ale vliv nizozemského způsobu ţivota a národní psychologienemohly změnit bouřlivou a vášnivou povahu dcery Andalusie. Avšak její excentrickévýstupy dosud nepřekročily přípustnou míru a byly jejími holandskými přáteli vnímány jakooriginální projevy jejího románského původu.Podnětem k neštěstí, rozevírajícím se nad domem van Noordenů, bylo zdánlivěnevinné přání Dolores, aby se mohla podílet na práci své přítelkyně Betty, přepisující románMilovníci žertů z úst svého děda. Věk a zdravotní stav van Noordena byly spolehlivou garancípřed jakýmikoliv romantickými city, které by se mohly zrodit v srdci jeho mladé ctitelky.10 Otec rodiny, hlava rodu (lat.).16

Jenomţe nesmíme zapomínat na to, kolik břitkosti a jiskry bylo ukryto v jeho mysli, jakáţivost rozumu a citů se projevovala v kaţdém projevu vitálního starce, v kaţdém jehovyprávění. Dolores, jiţ dávno okouzlená těmito zajímavými rozhovory, zůstávala nyní celéhodiny se spisovatelem o samotě a byla svědkyní, ne-li přímo účastnicí vzrušujícího tajemstvítvůrčího procesu. Mnohem podivnější je jiná věc: to, ţe samotného van Noordena do osudovéminuty ani nenapadl stín podezření o skutečném charakteru vztahů přítelkyně jeho vnučkyk jeho osobě. Neočekávané, jako sníh uprostřed léta, vyznání, oděné navíc do formybouřlivých, absurdních a zcela nepřiměřených poţadavků, se van Noordenovi jevilo natolikpřekvapující, doslova nemoţné, ţe chvílemi váţně pochyboval o reálnosti situace.Skutečně bylo těţko uvěřit tomu, ţe člověku jeho věku, postiţeného částečnounehybností, je navrhováno, aby opustil ţenu, děti a vnuky a pomocí lsti uprchl s mladouctitelkou do španělských kolonií v Africe, aby zde společně zakusili dokonalé štěstí.Spisovatelův otřes byl tak velký a obsah vyznání tak nepravděpodobný, ţe bezděčnýviník bouřlivé vášně se o ničem ani slovem nezmínil paní van Noordenové nebo komukolivjinému z členů rodiny. Dokázal pouze, pod záminkou špatného zdravotního stavu, přerušitdiktování svého nešťastného románu Milovníci žertů a zbavit tak svou ctitelku moţnostidalších schůzek a podle svého mínění i rozvoje její vášně.Katastrofa vypukla v květnu roku 1935, v prvních dnech po spisovatelově příjezdudo jeho vily. Vila se nacházela na břehu Zooder-see v milém městečku zvaném Flakkdamm;jednou stranou byl dům otevřený k pobřeţí a druhou na půvabnou, tichou ulici, obklopenousady, v nichţ se skrývaly jiné vily a skromnější domky v lidovém stylu. Ulice směřovalana nevelké flakkdammské náměstí s veřejnými budovami a několika obchody; její druhýkonec se ztrácel v polích, přeměněných na plantáţe tulipánů.Osmnáctého května se spisovatel skutečně necítil zcela zdráv, ale nechtěl promeškatzářivý slunečný den, a proto se nechal vyvést do sadu. Z moře vál větřík a z toho důvoduse paní van Noordenová rozhodla umístit svého muţe na milé loučce v té části zahrady, kteráse nacházela mezi ulicí a domem, jenţ ji chránil od svěţího proudění mořského vzduchu.Noorden, jenţ dnes nechtěl pracovat, byl na vlastní prosbu ponechán v křesle s několikaknihami a novinami.Měkké jarní slunce něţně laskalo jeho tvář a ruce a zvuky příboje doléhaly s takuspávající monotónností, ţe spisovatel ani nepostřehl, jak příjemná dřímota zavřela jeho oči.Probudil se aţ ostrým pohybem a v první vteřině dokázal pouze pochopit, ţe jeho pojízdnékřeslo bylo zezadu někým uchopeno a s neobyčejnou rychlostí se řítí k brance, vedoucí naulici. Nešťastník slabě vykřiknul a pokusil se na svém povozu ohlédnout, aby zjistil totoţnost17

viníka tak rychlého běhu; ale dříve, neţ se mu to podařilo, ocitlo se křeslo jiţ za brankou apohybovalo se podél plotů směrem k tulipánové plantáţi. Jaký to byl otřes pro spisovatele,kdyţ se mu konečně podařilo otočit a spatřit asi půl metru od své tváře zářící oči a rozpálenétváře své ctitelky…Díky obzvláštní bystrosti a orientace, vlastní všem géniům, si spisovatel uvědomil,ţe se, ač to zní příliš divoce, stal obětí únosu.Představa neznámých běd mu přeběhla před očima a povzbudila ho k zoufalésebeobraně. Ulice byla naneštěstí zcela prázdná: nebyl tu ani policista ani jediný kolemjdoucí.Pouze na jedné zahradě, kolem kterých se řítilo pojízdné křeslo, hrála skupina mládeţekroket. Van Noordenovi se podařilo vykřiknout a zámávat rukou, avšak hráči, příliš zabranído své hry, si nevšimli této prosby o pomoc: zdá se, ţe jim ani na mysl nepřišlo, ţe na jejichčinech v této minutě závisí osud jednoho z největších duchů vlasti.Kdyţ nešťastník viděl bezvýslednost volání o pomoc, pokusil se s ohroţením ţivotavyskočit z křesla, ale neposlušná pravá noha tomuto snaţení překáţela. A bylo také uţ pozdě:na kraji plantáţe se na pozadí růţových a rudých tulipánů zlověstně černal uzavřený„cadillac“. Spisovatel, který byl jiţ sotva při smyslech, ucítil, jak ho něčí ruce odtrhly odkřesla a strčily do automobilu, únoskyně usedla za volant, nastartovala a za okny se začalomíhat a ubíhat, moţná navţdy, okolí milého Flakkdammu.Rozsah biografie nám nedovoluje podrobněji se zabývat dalšími peripetiemi těchtotragických dnů, stejně jako zmatkem, který vypukl po spisovatelově zmizení, nejprve ve vilevan Noordenových, a poté i v celé holandské společnosti. Únos byl proveden s takovousmělostí a souhra okolností natolik přála únoskyni, ţe ţádná nová fakta, ani objevenípojízdného křesla na kraji tulipánové plantáţe, nemohla nijak pomoci objasnit tento případ.Rodina zmizelého, policie i společnost byly navíc vedeny falešnou stopou politické situacetehdejších dnů; obecné mínění z hnusného zločinu vytrvale obviňovalo německé nacionálnísocialisty, kteří uţ delší dobu projevovali zájem o přední činitele sousedních zemía neošklivili si ţádné prostředky k jejich odstranění.Ale za čtyři dny dostala autorova rodina telegram: „Rychle přijeďte – hotel Berengaria– Leyden – pospěšte si – Noorden.“Je třeba zmiňovat, s jakou rychlostí odpověděli členové rodiny na tuto naléhavouprosbu? Ovšem noviny předběhly příbuzné a otiskly rozhovory svých dopisovatelů s vanNoordenem pod senzačními titulky: „Protestuji proti slabosti holandských zákonů, kterénejsou schopné zabezpečit klid jednotlivce!“, „Van Noorden ţádá Holandsko, aby ochránilojeho ţivot!“, „Záchranu a ochranu ţádá od své vlasti její milovaný spisovatel!“18

Před zraky příbuzných, kteří se dostavili do Leydenu, se objevil smutný pohled:šediny, do nedávné doby rámující vysoké spisovatelovo čelo, značně prořídly, pečeťvyčerpání byla znát na jeho tváři, nemluvě o stavu jeho oděvu…Ctihodná rodina musela ještě prodělat další hořkost, kdyţ byla doručena vydánípaříţských a zvláště amerických novin, plné křiklavých titulků typu: „Nový Lot! Zajatecvlastní vnučky!“, „Láska vítězí nad stářím! Únos holandského spisovatele krásnouŠpanělkou!“, „Nezbednosti starého Kupida u Zooder-see.“V newyorských a chicagských estrádách měla skandální úspěch odporná hříčka „DonJuan na kolech“, kde bylo vysmíváno skromné spisovatelovo vozítko, které bylo únoskynípouţito jako prostředek transportu. Ale všechny překonal emigrantský plátek „Horugv“,publikující fejeton s nadmíru nevkusným titulkem: „Láska je zlá, zamiluješ se i do kozla!“Není třeba se zmiňovat o tom, ţe Noordenovo objasnění celé události, které poskytltisku, neobsahovalo nic, co by opravňovalo tyto drzé pomluvy.Spisovatel se vyjádřil jasně, ale se zdrţenlivostí, jeţ měla charakter rytířské péčeo pověst dívky, která tak neopatrně svoji i jeho čest uvrhla do baţiny tohoto extravagantníhodobrodruţství.„Protestuji,“ prohlásil, „proti takovému společenskému systému, ve kterém hrozístarému člověku únos. Protestuji proti takovému sociálnímu zřízení, v němţ je marné volato pomoc. Protestuji proti takovému společenskému pořádku, kde se mladí lidé pokoušejínásilím uspokojit svá přání!... Ţaluji takový mravní absentismus, který vede k situaci,ţe partie kroketu je důleţitější neţ záchrana bliţního! Volám po zdravých prvcích v našíspolečnosti: probuďte se! Prohlédněte!!!“O podrobnostech svého putování, místě, kde proţil ty dny, o mravních a fyzickýchotřesech, které musel zaţít, van Noorden odmítl hovořit. Stejně rozhodně odmítl soudnístíhání své únoskyně. Ale rozhořčení, přetékající v jeho duši, našlo své energické vyjádřenív novém románu Tak žít nelze.Dílo plné rozhořčeného pathosu, tato plamenná výzva 76ti letého starce, do té dobyznámého umírněností svých názorů, mělo na holandskou společnost dopad, abychom takřekli, podobný výbuchu bomby. Román Tak žít nelze byl převeden téměř do všech literárníchjazyků, získal si všeobecné uznání a byl zařazen do zlatého fondu literatury, která si za svůjcíl klade mravně ovlivňovat svět. Bohuţel nebylo autorovi souzeno, aby se stal svědkemvítězného taţení svého nejlepšího díla zeměmi Evropy, Asie a Ameriky.Otřesy, které proţil jeho organismus, byly příliš veliké. Kdyţ byl poprvé po potřebnépřestávce vyvezen na svém pojízdném křesle, které uţ leccos zaţilo, slunečním dubnovým19

ánem na stejnou loučku, odkud byl před rokem unesen, pocítil spisovatel neobvyklé vzrušení.Tlak palčivých vzpomínek byl natolik silný, ţe to jeho srdce nevydrţelo. Koryfej holandskéliteratury zesnul…MARY BETTSY OPHELIA OSBORNOVÁ1897–1949Náboţenská činitelka, zakladatelka „Mezinárodní společnosti vzkříšení mrtvých“Mary Bettsy Ophelia Osbornová se narodila v městě Quebeck (Kanada) v rodiněmajitele jedné z největších severoamerických firem „Electric Power Company of Canada“,známého Henryho Osborna.Charakter a inteligence Bettsy Ophelie na sebe poutaly pozornost okolí uţ v letechjejího dětství. Zádumčivá a křehká dívenka se vyhýbala hrám a zábavám, nestýkala sese svými vrstevnicemi, ani neprojevovala zvláštní zájem o vědu, umění nebo jakoukolivformu praktické činnosti. Naštěstí pro Bettsy situace její rodiny osvobozovala mladouzasněnou dívku od nutnosti vybrat si nějakou ţivotní cestu. Mohla se zcela oddávatvrozenému sklonu k rozjímání a lásce k četbě náboţensko-mystické a okultní literatury –jediné oblasti lidského poznání, která v ní vzbuzovala horoucí a s léty stále rostoucí zájem.Příbuzní, vţdy se obávající o její zdraví, kolem ní vytvořili ne zcela zdravou atmosféruzboţňování, téměř uctívání: za celá léta svého mládí neuslyšela Ophelia Osbornová ani slovoprotestu nebo zákazu; pouze asketická povaha jejího charakteru a vrozený sklon k soucitu jizáchranily před proměnou v mravně nekontrolovatelnou bytost, která neovládá své emoce,a tyrana svého okolí. Ale před přehnanými představami o své osobě a názorem, ţe je nositelkanáboţenské geniality a naplnitelka jakéhosi Boţího úmyslu, jí samotné dosud nejasného –ji nezachránilo nic. Moţná, ţe tento egocentrismus a maniakální pocit výjimečnosti vedlyk tomu, ţe se v osobním ţivotě Ophelie Osbornové neobjevil jediný člověk, který by v nídokázal probudit spící city ţeny. V devatenácti letech změnila Ophelia konfesi, navţdypřervala vazby k rodnému protestantismu a přijala katolictví s takovou plamennouhoroucností, aţ byl Henry Osborn velmi znepokojen perspektivou, ţe jeho jediná dcera odejdedo kláštera. Od tohoto nebezpečí byla Ophelia zachráněna jiným nadšením, tentokráttrvajícím asi deset let – okruhem myšlenek pocházejících z „Tajné doktríny“ (La doctrinesecrete) M. Blavatské. Toto zaujetí vyvedlo exaltovanou dívku z uzavřené sféry dosavadníchzájmů a vztahů: stala se členkou Kanadského oddělení Mezinárodní teosofické společnostia pocítila, jak se v ní probouzí horoucí zájem k náboţensko-společenské činnosti. S touto20

činností byly spojeny i její četné cesty v těchto letech: do Spojených států, kde se sblíţilas Annou Bessantovou, Krišnamurtím a dalšími představiteli světového teosofického hnutí;do západní Evropy, kde se důkladně seznámila s ţivotem a myšlenkami antroposofů a jejich„svatyní svatých“ v Dornachu; do Indie, kde se aktivně účastnila organizace teosofickéuniverzity; a nakonec do Palestiny. Poslední cesta, kterou podnikla v roce 1930, bylapřevratnou událostí pro její ţivot i pro její ideje.Návštěva míst, spojených se jménem zakladatele křesťanství, mělo na OpheliiOsbornovou ohromný a dokonce můţeme říci ohromující vliv. Zcela bez povšimnutí přešlaproblémy ţidovské imigrace, ekonomického obrození Palestiny a ţidovsko-arabské střety –tedy vše, co zemi vzrušovalo v té době; strávila rok v Jeruzalémě, ponořená do svéhovnitřního světa, od těch dob obohaceného podle jejích slov přítomností Jeţíše Krista, kterýse jí měl zjevovat ve svém „éterickém těle“, aby skrze ní opravil a doplnil texty křesťanskýchkanonických knih. Nejbliţším hmatatelným výsledkem jeruzalemských meditací byla knihaZvěst vzkříšení, publikovaná následující rok v Bostonu – základní práce Ophelie Osbornovéa evangelium jejích následovníků.Zbytečně bychom však v tomto originálním díle hledali stopy široké filologickéerudice, snahu objektivně a vědecky analyzovat textologický materiál kanonických knih nebojen filosoficky odůvodněnou teologickou koncepci. Jedná se o proud plamenných obrazůpřipomínající obrazy z apokalyptické literatury a ohromující novou rovinou: střídáním vzletůrozumu s halucinačními prvky, hluboké poetiky s jakousi náboţensko-filosofickouinfantilností, prorockého zápalu s dětsky primitivními tezemi, zajímavých mystickýchkonstrukcí s hrubou nevzdělaností. Silnou stránkou knihy byl jazyk, který se místy vzepjalna úroveň klasické prorocké literatury, a rovněţ bezmezná, pro čtenáře přímo hypnotizujícívíra v sebe a svoji myšlenku.Idea knihy spočívala v následujícím. Staré křesťanské pravověří mělo pravdu, pokudhledělo na ţivot vtěleného Slova jako na vzor hodný následování; a bylo epochálně omezenéa falešné, kdyţ se v tomto následování zastavilo na půli cesty. Skutek, který korunovala završil působení Jeţíše Krista, bylo jeho zmrtvýchvstání; právě tento akt musí býti posledním stupněm v „následování Krista“. Podle názoru autorky je nemoţnost fyzickéhovzkříšení logická pouze pro přesvědčeného ateistu nebo přinejmenším ne-křesťana; křesťanvěřící v Jeţíšovo vzkříšení pouze díky bojácné mysli a chudé představivosti nevztahuje svojivíru také na oblast tělesného vzkříšení. Jestliţe miliardy lidí během dvou tisíců let věřilya věří ve vzkříšení jednoho, pak není jasné, proč by nemohly připustit i vzkříšení druhého.Jediná námitka můţe spočívat pouze v tom, ţe Kristus byl vtělením druhé boţské postavy, jeţ21

yla schopná překonat zákony hmoty, kterým je člověk podřízen. Ovšem hlubší porozuměníněkterým evangelijním rčením jako: „Budete jako andělé, ano i nad anděly“, „Pravím vám,jste jako bohové“, slova o víře jako hořčičné zrnko, která hory přenáší, a mnohým jinýmdokazuje, ţe uţ čtyři evangelisté byli plně přesvědčeni o tom, ţe projevení vyšší vůlenazývající se zázrakem je omezeno pouze naší vírou v moc toho, kdo zázraky působí. Takovépojetí se nemohlo vztahovat na vtělené Slovo, jeţ svou silou mnohonásobně překonáváplatnost jakýchkoli přírodních zákonů, ale nepochybně je určeno člověku. Vstát z mrtvýchmůţe ten člověk, který tomu sám absolutně věří a jehoţ síla je podporována vírou v něhomnoţstvím jiných lidí.Tento extravagantní závěr, díky němuţ proti sobě Osbornová poštvala nejen obhájcekřesťanské dogmatiky, ale i všechny zastánce zdravého rozumu, byl doplněn řetězemvýpočtů, jenţ uváděly čtenáře do rozpaků: kolik přesně věřících ve vzkříšení konkrétníhoreálného člověka je schopno na křídlech této víry přivést ke skutečnému, reálně tělesnémuvzkříšení? Do výpočtu byly zahrnuty teosofické a antroposofické teze o ţivotní síle „prána“,záření éterického a astrálního těla apod.; fantastické jednotky byly podrobeny neméněfantastickým výpočetním operacím a to vše Ophelii Osbornovou přivedlo k nezvratnémuzávěru: pro vzkříšení jednoho člověka je, kromě jeho vlastní „absolutní víry“, potřebná i vírajednoho miliónu lidí.Návrat Ophelie Osbornové na americký kontinent se časově téměř kryl s publikací jejíknihy Zvěst vzkříšení, a znamenal počátek nového období v jejím ţivotě: období bouřlivékazatelské a organizátorské činnosti, vytvoření nejprve nevelkého bratrstva, a poté rozvětvenémasové sekty, nazývané resurrekcionisty (resurrectio znamená latinsky vzkříšení z mrtvých).Americká půda, na níţ se v moderní době zrodily takové náboţenské formace jakohnutí mormonů, Christian Science a desítky jiných menších sekt, zaloţených často namyšlenkách přímo odporujících vědě i zdravému rozumu, byla dostatečně úrodná pro rozvojnového náboţenského hnutí. Stejně jako ve většině těchto hnutí i v tomto případě záviselúspěch spíše na osobním kazatelském (a také hospodářském) talentu a v posledku i nafanatickém přesvědčení samotné zakladatelky, neţ na speciálních kvalitách jejího učení.Navíc byla Ophelia Osbornová z morálního hlediska daleko kompaktnější osobností a víceodpovídala etické úrovni svého učení, naţ Marry Bakerová nebo zakladatelé Salt Lake City.Nejzuřivější protivníci jejího učení – a těmito protivníky se za krátkou dobu staly téměřvšechny náboţenské tábory a filosofické proudy existující v té době v Evropě i v Americe –nemohli v jejím ţivotopise ani ve způsobu jejího ţivota najít nic, co by vrhalo stín na jejípohnutky. Její široká filantropická činnost, střídmost v osobních nárocích, rok od roku22

vzrůstající náročnost vlastního ţivotního reţimu – to vše nedovolovalo nepřátelům OphelieOsbornové připsat její činnosti nízký a zištný charakter vychytralého byznysu. Není pochybrovněţ o tom, ţe bezúhonnost a mravnost ještě prohlubovaly legendárnost, jméno OphelieOsbornové zahalovaly do aureoly svatosti a hnutí resurrekcionistů popularizovalyza hranicemi Ameriky.Snaha vedení sekty zvýšit počet následovníků co v nejkratší době vedlo kekolosálnímu rozvoji propagandy. Ohromné Opheliino osobní jmění – jediné dědičky svéhootce – stejně jako majetek mnohých jejích přívrţenců pomohly vyuţít k tomuto cílui periodický tisk, celou armádu kazatelů, spisovatelů, novinářů, rozhlas i kino, katedryi tribuny, dokonce i televizor a také typicky americké způsoby agitace jako vystoupenípouličních řečníků na improvizovaných mítincích uprostřed lidnatých ulic. Na konci druhésvětové války dosáhl počet resurrekcionistů 900 000 lidí a Společnost začala ve Skalistýchhorách budovat speciální budovu nazvanou Dům Vzkříšení (Resurrection Home). Budovabyla obloţena bílým mramorem a vystavěna v strohých liniích stylu „moderna“ poloviny20. století. Tato stavba byla v podstatě velkým sálem pro 50 000 lidí opatřeným varhany,jedněmi z největších na světě. Ve středu sálu se tyčilo cosi, k čemu bylo těţko hledat paraleluv architektuře jiných náboţenství: zde, jakoby na očích celého lidstva, měla Opheliapo dosaţení miliónů věřících vypustit duši a po třech dnech vstát z mrtvých.Stavba Domu Vzkříšení vyvolala proud ostrých protestů: pobouření katolícise sjednotili se všemi americkými protestantskými proudy v jednotném hlase o neslýchanémrouhání a profanaci. V těchto kletbách i posměšcích se slévaly hlasy bílých i černých,republikánů i demokratů, zednářů i pravoslavných, jezuitů i Ţidů, materialistů i mystiků,reakcionářů i pokrokářů. Budova byla během stavby dvakrát poškozena výbuchy. Hlavníarchitekt byla zabit neznámými teroristy – podle všeho příslušníky Ku-klux-klanu. Několikčernochů patřících k významným resurrekcionistům bylo zlynčováno. Na samotnouOsbornovou byl spáchán atentát. Nicméně podivný projekt, zaštítěný ústavou USA, byldoveden do konce a na konci roku 1949 korunovala zlatá kopule jednu z nezvláštnějšíchstaveb lidstva. Na jaře tohoto roku pak počet resurrekcionistů dosáhl jednoho miliónu.23. dubna 1949 – byla to středa Svatého týdne – změnilo neuvěřitelné shromáţděnílidu zapadlé americké městečko v dočasnou obdobu San Franciska nebo Chicaga.Ophelia Osbornová měla ze ţivota odejít sama, vnitřním prouděním svého ducha bezpřispění mikrobů nebo nějakého vnějšího, mechanického nástroje smrti; v tom se podobalaspíše neţ Kristu Gautámu Buddhovi, který podle legendy zemřel dobrovolně, kdyţ v soběuhasil vůli k ţivotu. V předvečer osudového dne podstoupila Osbornová důkladnou lékařskou23

prohlídku, která konstatovala normální stav a absenci sebemenších příznaků onemocnění,kromě chudokrevnosti a podagry. V dvanáct hodin za přítomnosti kvalifikované komiseterapeutů, psychiatrů, fyziologů a také stovek novinářů, spisovatelů, foto- a kinoreportérůa 80ti tisícového publika (sál nemohl pojmout všechny příchozí a dav zalil i okolí) vstoupilaOphelia Osbornová na smrtelné loţe. Po několika slovech na rozloučenou s lidstvem, plnýchzboţnosti a mírnosti, ulehla do horizontální polohy a pohrouţila se do hluboké meditace.Zvuk varhan se střídal se sborovým zpěvem resurrekcionistických hymnů, kterézpívali všichni věřící. Během následujících 24 hodin se Osbornová pouze jednou probralaz meditativního stavu, aby přijala minimální mnoţství potravy: čtyři suchary a sklenici vody.Otázka, co bylo nakonec bezprostřední příčinou její smrti, zůstává otevřena. Na Zelenýčtvrtek v šest hodin večer Ophelia Osbornová zdvihla víčka, zašeptala: „Otče! Do tvých rukouodevzdávám svého ducha!“, a zesnula.Dav padl na kolena, mnozí se vrhli tváří k zemi. Zahořely svíce v rukou 50 000věřících, aby zhasly aţ ve chvíli, kdy bude překonán základní zákon organické hmoty.Nadešly dny napjatého čekání na zázrak. Varhany dále zněly a střídaly se se zpěvemsboru; tělo zesnulé, viditelné všem shromáţděným, dál pokojně leţelo ve své pozici navyvýšeném lůţku. Uplynuly tři dny a tři noci a zesnulá neprojevovala ţádné známky ţivota.Hodiny běţely; masy věřících se zmocňovalo temné znepokojení a mezi zvědavci byly slyšetironické poznámky. Nakonec po čtyřech dnech přerušil prezident Mezinárodní společnostivzkříšení mrtvých Ezechiel Waters hudební doprovod celé události a obrátil se k věřícíms hlubokomyslným projevem. Jménem představitelů resurrekcionistické církve prohlásil,ţe nastálé zdrţení lze vysvětlit pouze jediným – nedostatkem víry.„Kaţdému je jasné“, řekl pastor Waters, „ţe mezi miliónem následovníků pravéhoučení, kteří formálně vstoupili do církve, se najde jistý počet duší, kteří nemají skutečnou,horoucí víru ve velikou událost. Samozřejmě bez zlého úmyslu tak zasadili této událostizničující úder, kdyţ jí nepodpořili celou silou svého ducha. Není nám dáno zatím znát“,zakončil talentovaný řečník, „projeví-li se tento nedostatek pouze na lhůtě vzkříšení velkésvětice, která by se o něco prodlouţila, nebo zda pro ni bude vzkříšení zcela nemoţné –nemoţné aţ do toho okamţiku, kdy bude dosaţeno počtu miliónu věřících nejen formálně, alei duchovně. Proto věřící musí od této chvíle věnovat všechny své síly na očištění vlastníchduší, na osvobození se od sebemenších zbytků paralyzujících pochybností a takéna vzdělávací a kazatelskou činnost, která bude mít za cíl nejen kvantitativní, ale i kvalitativnírůst církve.“24

Řeč Ezechiela Waterse nalezla širokou odezvu v srdcích resurrekcionistů, utvrdilajejich víru na nových základech a vlila jim sílu, nezbytnou pro statečné a důstojné překonánívodopádu posměšků a uráţek, bouří výsměchu a nadávek, které dopadly na hlavynásledovníků nové víry.Během krátké doby byla nad smrtelným loţem Ophelie Osbornové uvnitř DomuVzkříšení vybudována hrobka a tělo zesnulé bylo hermeticky odděleno od okolního prostoru,obývaného ţivými. Kolem hrobky probíhaly nepřetrţitě náboţenské obřady a podivná svatyněstále zářila ohněm nezhašených svící; varhany nesměly umlknout ve dne ani v noci a poutnícize všech koutů Ameriky i Starého světa přicházeli k této svérázné Kábě. Církevresurrekcionistů existovala dál a svědčí o tom, ţe rozvoj střízlivého vědeckého světonázoruv polovině 20. století nikterak nepřekáţí vzniku mystických a fantastických idejí ani jejichrozkvětu (v kaţdém případě v Novém světě).AVALOKITEŠVARA ČHANDOGIJA RAMADAS1858–1938Indický myslitel, náboţenský a společenský činitelRamadan Avalokitešvara Čhandogija se narodil na panství Balampur na břehu řekyGangy, blízko města Váránasí. Prostředí staré bráhmanské rodiny, proniknuté filosofickýmizájmy a tradicí hinduismu, zároveň nakloněné jistým podobám rozumné evropeizace, určilodo značné míry ty prvky, z nichţ se vytvořil Ramadasův světonázor. Jeho otec, básníkAurobindo Ramadas byl ve své době proslulý svými překlady nejlepších děl anglickéa francouzské poezie do bengálštiny a také díky své vlastní lyrické sbírce GirlandyHanumana. 11 Synu poskytl skvělé domácí vzdělání, sice trochu jednostranné, nicméněpůsobící na citlivého chlapce svou náboţensko-mravní a asketicko-estetickou stránkou.Později podnikl Ramadas čtyři cesty do Evropy, kde navázal přátelské vztahy s řadouvýznamných osobností, bojujících za kulturní sblíţení Východu a Západu, zvláštěs Romainem Rollandem. Je rovněţ známo, ţe intelektuální ţivot mladého Ramadase bylzkomplikován zájmem o přírodní vědy, zvláště o zoologii, kterou studoval tři semestry nafakultě v Cambridge.V roce 1891 předstoupil Ramadas před indickou veřejnost s kapitálním náboţenskofilosofickýmdílem Ochrana zvířat jako základ pro všelidské sjednocení. V následujících11 Hanuman je boţský vůdce opic, jedna z nejpopulárnějších postav indického panteonu.25

letech se usadil v Kalkatě, sblíţil se se společností „Brahma Samary“ a náboţenskofilosofickouskupinou „Ramakrischna mission“, v níţ působil jako předseda s malýmipřestávkami v letech 1901–1912. V té době vzniká také jeho přátelství s velikýmRabíndranáthem Thákurem. Je známo, ţe si Thákur neobyčejně cenil Ramadaseho mravníhoprofilu a nazýval svého přítele „velikým zastáncem všech němých tváří“. V této doběpublikoval Ramadas dvě základní studie. Jestliţe jedna z nich – Zvířecí symbolikav nejnovějších proudech hinduismu – dokazuje, jak hluboce a všestranně ovládl badatelmetodu srovnávací religionistiky, pak druhé z těchto děl se hlásí k mravně-filosofickýmspisům a s nemenší výmluvností svědčí o originálním směřování, v němţ pracovalo vytrvalémyšlení našeho autora. Uţ záhlaví této práce hovoří samo za sebe: idea soucitu k parazitůmjako příkaz lidské dharmy podle učení Mahávíry. 12Zvýšený zájem k podobným otázkám vede Ramadase k přesvědčení o nedostatečnostiopatření, které byly dosud přijaty v této oblasti nejrůznějšími organizacemi, a další obdobíRamadasovy činnosti je poznamenáno horečnou a neutuchající aktivitou při budovánínemocnic a útulků pro zvířata. Obzvláště široké a, můţeme dokonce říci, světové popularitydosáhlo sanatorium pro kobry v městě Nagpur.Moderní výsledky evropské vědy v oblasti konzervace krve otevřely před neúnavnýmapoštolem lásky ke zvířatům nové obzory; v roce 1931 organizuje dobrovolný „Celoindickýsvaz donátorů parazitofilů“ a „Asociaci všeobecné pomoci hmyzu“. Jako svůj speciální úkolsi klade vytvořit a udrţovat speciální útulky pro přestárlé blechy a štěnice.Toto období je pro Ramadase plodné rovněţ na literárním poli: od roku 1912 do roku1932 publikoval více neţ 120 broţur a statí, o jejichţ charakteru výmluvně vypovídá záhlavíjedné z nich: Modlitba a její význam pro překonání obtíží pro dentistickou první pomockrokodýlům. Ramadase však obratlovci zajímají méně – snad proto, ţe péčí o tyto ţivočichyse zabývají i jiná zařízení. Nejvíce přitahují jeho pozornost etické problémy vztahu mezičlověkem a jeho parazity, těmi, jak se vyjadřuje: „ohroţovanými nejrůznějšími prostředkya nástroji, těmi, kteří odnikud nezískají pomoc a hynou bez reptání a ţalob v nerovném boji.“Ani výše popsané příklady neobvyklého úsilí nestačí přísně logickému mysliteli.V roce 1935 vystupuje Ramadas před exaltovaným auditoriem s poněkud zvláštní přednáškouo tom, ţe lidstvo, které po staletí hubí parazity po trilionech, můţe svou vinu vykoupit pouzetím, ţe samo sebe přinese v dobrovolnou oběť potomkům vlastních obětí. Při polemices Gándhím Ramadas tvrdí, ţe praktická realizace této pravdy je historickou misí Indie12 Mahávíra byl zakladatelem náboţenského směru dţinismu (4. století př. n. l.).26

a poukazuje na to, ţe psychické ustrojení a náboţensko-mravní úroveň indického národadovolují uţ v naší době změnit v realitu tento „nejvyšší sen“.Tato filosofova extravagantní, téměř chorobná úchylka byla pro starého mysliteleosudová: v roce 1938 v Nagpuru před širokým publikem se Ramadas nechal sníst potomkytěch, které nelidsky ničili jeho předci.(…)27