Dvojí rozmlouvání o jazyku českém - Rodon

Nermuť se, Danieli, není ještě posavad po všem veta. Ţiv jest národ ten, jehoţto jazyk zcelanepošel. Stojí aţ po tu dobu onen štěp vašinců, ač odraný, ač ostím vůkol dušený, 18 nicménězdá se, ţe pouští nové pupeny, silné dosti, aby ještě jednou jeho předešlá mladost se obnovila;jen ať dobrý zahradník jest ho šetrný, jeţto v sadu svém kaţdý strůmek rovnou péčí pěstuje. 19Povstává, dím, ušlechtilejší česká rodina, zdární synové vlasti, povinnou k té matce lásku vprstech čijící. Ti, kde jste vy snaţíce se ustali, uchopují se českého umění a vytrhnou (buďtejednosvorní!) slavnou druhdy vlast svou z přísloví a posměchu okolních národů, jen jestli (alze-li pochybovati?) ten dobrý otec národů František k ţádosti milionů věrných nakloní uchasvého a bude, jímţ byl Karel i Rudolf odpoly, docela otcem Slovanům svým!Rozmlouvání druhé(Hlasatel český, 1806)Slavomil a Protiva.Protiva:Nenadál jsem se v sboru včerejším, ţe by z ust dávno prohlášeného světaobčana(kosmopolity) tak horlivá obrana jazyka českého se pronesla.Slavomil:Světaobčana? - horlivá obrana? To první od vlídnosti vaší za poklonu tím raději přijímám, ţetakť se radovati mohu, an jsem vám poněkud podoben; neţ to druhé? - inu, kaţdý má svéhokoníka z rákosí, na kterého zasedna rád v zámezní končiny paluje. Já zajisté toho nepřím, ţena svém zaháleti nemohu; myslíte však, ţe mezi těmi dvěma slovci jest nějaký odpor?Protiva:As takový, jako jest mezi těmito: býti a nebýti, nebo dokonce mezi milovati a nenáviděti.18 Dušený trnitým křovím.19 O představě českého jazyka a literatury jako zahrady, kterou je třeba pěstovat srv. Macura V., Znamení zrodu,s. 27–306