Tajemné dálky - Rodon

Otokar BřezinaTAJEMNÉ DÁLKY 1Ó, Sílo extasí a snů, z níţ uměníplá barev vějířem a v tónech burácí!Tvým kouzlem z myšlenek se záře pramení,jak z éteru se světlo nítí vibrací.Na oběť duše mé svůj ţhavý sešli příval,ó moci vítězná, jeţ v inspiraci pláš,jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval,kdyţ oběť krvavou naň kladl Eliáš!V mé duši smutek dlí a hořké vůně teskné,myšlenka má je voskovicí světla mdlého,jeţ v těla svícnu nečistém se třesouc lesknena oltář věčný postavena Neznámého.Ţen ţhavý ret mé krve vášní neroznítila lásky šílenství mi v zracích nezaplálo,ţár bílý rozkoše mi v nervech nezasvítila vůní přátelství jsem v ţití udýchal málo.Sám v tichlé klausuře jsem počet ţití řešila jenom nad svých snů jsem záhonem se shýbal,víc neţli v ţivotě jen v myšlenkách jsem hřešila přelud miloval a páru tuh svých líbal;Mé jaro bylo smutnou, elegickou písní,jiţ tichlým tremolem mi ţivot zahrál flétnou,a dny mých radostí, jako v trávy trs, jenţ tísníse při zdích, ve dlaţbě, kdyţ kapky rosy slétnou.1 Převzato z: Březina O., Básnické spisy, Československý spisovatel, Praha 1975, s. 9–50 (s přihlédnutím kestarším vydáním).1

Mé vzpomínky jsou bez barev a beze vláhyjak protěţ v herbáři, jenţ bílou plísní dýše;nakyslý parfum chudoby jsem dýchal záhya poníţených ţeň jsem klidil na své líše.Zář grandiosní vesmíru kdyţ v zrak mi padlasil věčných tajemstvím a osnovami světla,v mou duši odraţená kosmu od zrcadlav ohnisko palčivé a krvavé se střetla.Puch krve sraţené jsem dýchal z dějin zvěstía hrůzu Neznámého z vlastní duše hloubi,a zřel jsem v ţití hru, kde bledý přelud štěstíjak v perleti se lomem vrchních vrstev snoubí.Netouţím ţízně své u ţití svlaţit břehů,jak Gedeonův voj u zdrojů píti z dlaně:paprsků mystických jsem v duši sebral něhua v chrámu Tajemství jsem klekl zadumaně.Je smutna duše má a plna vůně teskné,má myšlenka je voskovicí světla mdlého,jeţ v těla svícnu nečistém se třesouc lesknena oltář věčný postavena Neznámého.Ó sílo extasí a snů, z níţ uměníplá barev vějířem a v tónech burácí!Tvým kouzlem z myšlenek se záře pramení,jak z éteru se světlo nítí vibrací.Na oběť duše mé svůj ţhavý sešli přival,ó moci vítězná, jeţ v inspiraci pláš,jak v oltář kamenný se oheň s nebe slíval,kdyţ oběť krvavou naň kladl Eliáš!2

MOJE MATKAŠla ţitím matka má jak kajícnice smutná,den její neměl vůně, barev, květů, jasu:plod ţití suchý jen, jenţ jako popel chutná,bez osvěţení trhala se stromu času.Prach ostrý chudoby jí v tváři krásu šlehala řezal do očí a v slzách zánět hasil,jak samum v závějích se v její cesty sléhala ve svých vlnách umdlené jí sklenul asyl.Pod tíţí tmavých let svou nakláněla šíji,ţeh práce ţíravý jí z nervů svěţest leptal,smrt svoji líbala, a v těţké agoniiret její s úsměvem jen slova díků šeptal.Na vlhký mramor chrámů klekávala v sněnív hrobových vůních voskovic a před oltářia vonných útěch déšť i visi vykoupenív své duše kalich chytala jak rosnou záři.Ó matko má, dnes v světlo proměněná,ty šípe zlatý, vystřelený do ohniskaTajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jménana našich vinách dochvěl se, však vím, jsi blízka!Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem,jenţ vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal:chuť trpkou ţivota svým vlíbalas mi retema tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal.A půlnoc zelená kdyţ svítí nočním tiším,ty z hrobu povstáváš a se mnou loţe sdílíš;v svém dechu známý rytmus tvého dechu slyšíma vlnou mého hlasu oţivená kvílíš.3

V tvých ţilách zahřívá se teplo tvého těla,tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil,ţeh víry mystický, jímţ duše tvá se chvěla,v mé duši v oheň ţíhavý a krvavý se vtělil.A jako tvoje kdys, i moje cesta smutná:bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu;plod ţití suchý jen, jenţ jako popel chutná,tvým stínem ovíván se stromu trhám času.MRTVÉ MLÁDÍNa starém pianě, v kovových strunách spících,jak z rozvlnění harf jsem slyšel rytmů spád,jenţ slznou rosou tónů mdlých a ţalujícíchse věšel na strun jemně vibrující drát.V mé duši myšlenka jak těţká vůně vstala,a píseň, v mládí svém jiţ slýchával jsem pět,do tváří dýchla mi a za ruku mě jalaa ztichlých do zahrad mě vedla zašlých let.Hrou třpytných konstelac se nebes krása stkvěla,do času ztichlých vod z ní kapal hvězdný čar,kde v rakvi skleněné, jak světic mrtvá těla,mé mládí leţelo v rubáši zhaslých jar.Pel zrůţovělých snů mu zkvetl v lící ovála slz mých tvrdý skvost mu spjal se v diadémna svěţích údů jas, jeţ balzamovaljsem čistých vzpomínek svých vonným pokladem.A teplo mrtvých vnad, jeţ kynulo mi svěţípod růţným závojem, jejţ dnů mých úsvit tkal,4

ţár dlouhých pohledů, jeţ zhaslé v duši leţí,a mrtvé polibky, jichţ neţehl mě pal;krev hroznů zahořklá, z níţ nadšení jsem nesál,a oheň objetí myšlenkou vychladlý,déšť květův odvátých, jenţ jednou v klín mi klesal,však tknutím ruky mé umíral uvadlý;ţeh rozedněných zor, jenţ tvář mi nezruměnil,mdlý plamen rosných duh, jenţ nezkoupal mě v chlad,svit zašlý bílých dní, jeţ čas mi v noci změniljak noci jasný mír v den kalný beze vnad,vše vzplálo v duši mé a v hudbě mrtvých přánízaštkáním smrtelným se tráslo ozvěnou;nad mládí mrtvolou jsem stanul v zadumáníjak milenec nad mrtvou dívkou svedenou.ŽEH BÍLÝ SVĚTLA…Ţeh bílý světla v lampě mé duše jsi stáh,ţe v agonii rudé krvácí do šera.Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlenkáchjak chodbami opuštěného kláštera,kde o fresky stěn tříští se viny soumrakua zapomenuté legendy v zčernalých rámech se tmíjak okna prolomená v staletí zázrakůdo zasmušilých horizontů Tajemství.A v kouřících dálkách, kde zsinalé mlhy se strounad arkýře paláců a v bulvárů ruch,vítězný ţivot zmítá se a kypí vířící hrouv bizarních pěnách vášní a síly a tuh;5

ţen ohnivé pohledy jiskrami prší do ţádostí těl,spálená síla nervů pod lebkami tlí,a v tisících ilusí jásot a úzkost a ţeltřese se na napjatých strunách Tajemství.Ţeh bílý světla v lampě mé duše jsi stáh,ţe v agonii rudé krvácí do šera.Pod zvlhlými klenbami dní jdu v myšlenkáchjak v kvílících melancholiích večeraa naslouchám hodinám Veliké Noci, bijícím tmou,aţ s věţí věčného Města v kovových slzách se schvíjak matutinum andělů v čekající duši mouráz hodiny mé poslední, angelus Tajemství.PŘÁTELSTVÍ DUŠÍNám v jediný refrén roztála romance mládí. V šer dnůpohledy naše se líbaly jak v jediném objetí zachvění dvojí.S rozkoší dýchal jsem vůni tvé krve a v zahradách snůjak milenku u pějících vod má duše hledala tvoji.K nám mluvila touha a vášeň, hrůza a síla a hříchi zastřené tajemství zkamenělé přírody jedinou řečí;má myšlenka s tvou měla na tváři jeden jiskřivý smíchi stejné staţení svalů a zblednutí bolestnou křečí.A nádheru noci dušema dvěma jsem jímal a sál,jemné fluidum hudby chytal jsem dvojí nervovou spletí,a zázrak krásy, dvojím vězněný zrakem, v smutku mém hrál,jak paprsek dvojitě broušeným sklem kdyţ rozţhaven sletí.Dnů zetlelých mlho, jeţ házíš do duší rozklad i ţel!Neznámých moří mrtvých výpary ţhoucí a solné,6

v nichţ vadnou aleje rozvitých nálad a ţíravý peldo květů na růţové zvlnění vůní se sráţí a prolne!Kdo rozloţil slitá dvě světla? Kdo úsměv můj v tváři tvé zhas?Kdo našemu hlasu dal cizí přízvuk, ţe smyje se s duší?Kdo ochromil jemné chvění dotyku? A hodil tajemný kvasdo našeho vína, jenţ jeho ţehnutí opojné ruší?Proč v sadě mém záhon tvých lilií léta vyprahl zmar?Jak plovoucí ostrov urvaný z břehu mizíš mi v dáli.Ve vůni vzpomínek mých zhořkl tvých esencí čar,v němţ hvězdy minulých nocí a záře mých úsvitů vtály.A cizí mi touha tvá jak ţena, z níţ piješ rozkoš svých dnů.Z mých očí jiţ neřine příval tvých slzí v bratrském zdroji,a jenom nad hroby minulých jar, na hřbitovech snů,jak fantom milenky mrtvé má duše potkává tvoji.TICHÁ BOLESTPo černém koberci, jejţ k mému loţi stínemv šat vonný kašmíru Noc tkala kyprou vinou,tys přišla, Milá má, a nalilas mi vínemsvých retů hořkou číši plnou.Mé tělo projalas jak bledá záře divem,v mých nervech hořelas jak umírání pocit,a pohřben v loktech tvých, jak v chladném hrobě ţivém,pod tíţí polibků jsem unavený proci.Ó vteřin propasti, jeţ dálkou let jsem měřil,ó prchlá vůně jar na krůpěj vteřin slitá!Snů našich záclonou se záţeh věčna šeřiljak den, jenţ na východě svítá;a k točnám tajemství šlas ruku v ruce se mnou,7

kde z lustrů zářivých do jisker, hran a fasethrál zázrak Věčného, na nebes líchu temnoujak zrní safírů a bílých ohňů naset.Kdy sedlas k pianu, ţe po klávesů sněhutvá ruka chvěla se, na vlnách luny plání?A pělas ţivot můj, večerů mrtvých něhu,romanci snův a odříkání?Mých hodin spící sbor v tvé hudby náraz oţil,jak zvonů stříbrných angelus roztál tichemi píseň krve mé, jiţ ţhavým rytmem do ţilmi mládí vlévalo a skandovalo smíchem.Bol tuţeb spálených z tvých tónů kouřil v dýmu,v kadencích rekvií jak slzy v tvářích zasecha v ţeň mou uzrálou třás touhu k Nejvyššímujak rosu sladké many v klasech.Mdlou vůní dýchal čas, kdyţ píseň tvá jím chvěla,ve hrozny cizích vín se slila květem taktů,a v dávných sluncích ţár i noci hvězdná čelav tvých rytmů shlíţela se černém kataraktu.Pak v tóny tajemné strun zvířením jsi sáhla,aţ mnoţstvím výchvěvů se vzňaly modrým jasemna ţhavou osnovu. Však oněmělá táhlatvá hudba Neznámého hlasemv mém sluchu smrtelném. Pod klenby ticha kanulmé duše ztlumen pláč, a v mlčenlivém steskuaţ v okna andělů jak oběť vůně vanulţal budoucích mých dní a ozon příštích blesků.8

VZPOMÍNKAA. P.Rytmem vašeho kroku a zmlţeným rozechvěním hlasu(v němţ dřímou slova zapomenutá) vţdy do ţáru mi vzepládoutnající západ onoho dne a v zelenavém jasuţene na mne oblaky vůní a mámivého tepla.Po léta ve mně zrály ty vůně. A dnes, kdyţ je cítím,otázka mrtvá a oněmlá se kouří z jich tlení,myšlenky sladkost, jeţ příliš pozdě roztála ţitím,hořící olej odkvetlých oliv. A bránami sněníza noci pluji s vln písní, jeţ stříká pod vesel mých metrem,a pod hvězd prostřenou mapou v dál zapadlou nesen,a cítím, jak z ostrovů opuštěných do tváře dýchá mi větremmír cypřiší v květu, prohřátých stínů a planoucích vesen.DEN VÝROČNÍZnámá cesta, kterou jsem šel, se změnila v mých zracích.Stromy vyrůstaly přede mnou z vyhaslého sněhujaksi jiné neţ jindy. V zelených svitech tlel západ,hranice vyhaslá mrtvého dne, podivně smutný.Ocelovým, svírajícím se kruhem úţil se obzor. Tma zrála.Černá bratrstva lesů, zřel jsem, klekala k zemijak k choru modliteb za zemřelé. Příkrov nebe se níţilnad mojí hlavou, jak stlačen a dolů vypjatý šerem.A ticho se kouřilo z dálek, padalo s výší a příšerně slavnédusilo kroky. Šeptem úcty třásl se hlas mé duše.(Bylo něco mdlého ve vzduchu, jak jeho svěţest by vpilaţhavá ţízeň rozţatých hromnic.)9

Toť čas, z nějţ jindy s rozkoší tesknou jsem dýchaldlouhé umírání barev a světel a naslouchal hudběblíţících se stínů. Tajemný smysl mluvíval ke mněz těsné blízkosti noci, oddech věčného snění.Dnes úzkost mi ovála tváře. A dávno zapadlá létase zdvihla v mé duši. Dech vlastní zdál se mi cizí,jak někdo by vedle mne kráčel neviditelnýa známým dotykem sevřel mi chvějící se ruku.Oh, ano, Svatá! Tvá slavnost dnes v zahradách věčných!Mši zádušní to pějí mé myšlenky, jak zvlněným choremv teplý pláč voskovic, kde rudá krev přetéká z číševěčného světla v tvůj oltář, zastřený černě.Van studený smrti dech záclonu stínů v okna mé duše,modlitba rozjímavé samoty útrpně stiskla mi ruku:neboť mých vzpomínek řasnaté závoje černéjsou měkkým loţem, kde provţdy vtiskla se formatvého mrtvého těla.MODLITBA VEČERNÍÓ smrti ţivých těl, jíţ noc se stává dnem,svou šťávu tajemnou lej v moji teplou krev,svou mdlobou smrtelnou mne spoutej v loţi mém,je měkká náruč tvá jak bílé lokty děv.Ty vůni zázračná, z níţ voní jiný svět,můj zemský ţivot ztaj a nadpozemský zvlňa proseb ţár a šleh, jenţ spaluje mi reta v tváři rudý plá, mi v duši ztiš a splň!V mých očích tmavou svítilnu se, svatá, schyl,lej nový olej v ni a zapal poznání,10

ať zraků paprskem zřím na tisíce milv šer mořských pralesů a výší rozplání;jak krystal s krystalem se skládá v lůně skal,jak květů pletivem se prýská barev jas,jak ţivot vzbouzí se, jenţ v lůně hmoty spal,v bytostí nekonečný květ a vír a kvas.A silou zvýšenou můj obdař lidský sluch,ať v resonanční nástroj se mi promění,jímţ přelévání šťáv a vzrůstu skrytý ruchjak hudby tajemné ať slyším vinění;ať cítím rostlin puls i hudbu hvězdných drah,paprsků světla lom a vzduchu ráz a šum,motýlů tichý let a v duší hlubináchmyšlenek tajný vznik a zápas, vír a tlum.Od mojí myšlenky odpoutej zemskou tíţ,ať světla rychlostí prostorem šlehá v letnad moří zelenou a křišťálovou říš,v hloub sopek vyhaslých i v země ţhavý střed;v noc věčnou propastí ať bleskem zaletím,kde z zřídel ohnivých se ţhavý tryská var,do jeskyň plačících, jichţ slzy staletímv sen tuhnou kamenný pod baldachýnů tvar.A v točen dlouhou noc, kde věčný led a sníhna skalách křišťálu polární záři plá,i v jihu smavý kraj, kde odalisek smíchv zahradách sultánů jak hudba vře a vlá,nad vřavu národů a pouští němý stesk,kde rytmem zesláblým umírá ţití tep,nad černé pralesy a horských štítů lesk,nad zeleň prérií a zádumčivou step.11

Ať všecko obsáhnu, všech cíle drah a cest,co vidím ţít a mřít a růst a kvést a zrát,sil ţivých věčný kruh, jenţ konstelace hvězdv své sítě navléká a řídí vzlet a pád,jenţ trpí v duši nám a voní v liliia modrým plamenem nad baţinou se stkví:ať douškem jediným já ţízniv opijina březích věčnosti se vínem Tajemství.V mé tělo pronikni a v kaţdý nerv a svalse z tajných zdrojů svých mi rozlej balzámem,jak láva vytryskni a hoř a teč a palv rozkoší šílených vzplanutí neznámém;aţ smolnou pochodní ţádostí ţhavý dechna popel dohoří tajemným ohněm tvým,tu dechni v čelo mé a usnouti mne nechv sen věčný, poslední, z něhoţ se nevzbudím.PODZIMNÍ VEČERDo vzduchu prohřátého hltavě se saješedivý příval soumraku a z ohně šlehákrvavý reflex pokojem. V mé duši tajestlumená hudba snův a zádumčivá něha.Nad pusté hřbitovy své stíny mlha hází,jak slabý náčrtek ční kříţe z šeré kresby;a v lampách chrámových zář věčných světel vzcházína zrudlé fresky zdí a na oltářní řezby.Do moře šedých vin se pásy lesů nořía proudy černých vod se zhustlé ke dnu níţí;zpěv panen klášterních se viní z oratořía k loţím nemocných se těţký spánek blíţí.12

Na mramor plačící se slzná rosa sedá;do plášťů šedivých se kostry stromů choulí;nad zemí obloha jak těţká klenba šedáa v kámen tesaná se zdvihá dutou koulí.Do prázdna vtéká čas a chví se noční stíny.U černých moří prostoru se strhly hráze.Vystřikla hustá pěna tmy a do hlubinyzem pohlcená sesmykla se na své dráze.A z obřích dimensí do temna pohrouţenýchjak tisícerých křídel vnímám šum a vání;v něm slyším jásot duší smrtí vykoupenýcha nově narozených úpěnlivé lkání.APOSTROFA PODZIMNÍDny jasné, říjnové, v nichţ září azur čistýa s větví bronzových se nítí rudé listy,jeţ sváty ostrým vanem podzimního dechuse stkví jak vyráţeny ze zlatého plechu!Ve vaší vůni chladné cítím tát a sálatdech jiter zemřelých a dávno mrtvých nálad,blesk ţlutých polední, kdy slunce ţhavý oddechna šťávu sládnoucí se sráţel v zralých plodech,a duše vonných večerů, jeţ uhořelyv purpurových ohních západu. Z vás oněmělýsbor ptáků odletlých mi kvílí, jásá, zpíváorchestrem tónů. Ve vás mísí se a splývásen květův uvadlých, šum pokosených klasů,svit zhaslých barev, smytých nuancí a jasů,let mrtvých motýlův a kolotavé vřenítisíců zhaslých ţivotů ve zlaté lázni denní!13

Sil tajemných, kdyţ v mír a v sen a v klid se sepnou,jste zesláblou a zmírající tepnou!Dny jasné, podzimní, v nichţ září azur čistýa s větví bronzových se nítí rudé listy,jeţ sváty ostrým vanem podzimního dechuse stkví jak vyráţeny ze zlatého plechu!Svůj rozestřete lesk a plajte v chladný říjensvou září karmínův a minií a siena rozlévejte smrt, jeţ proudem deště kanevám z třpytných paprsků jak z číše vytepanéze studeného kovu! Vaše vůně těţkájak otrávený plyn v mé duši na dně mešká,a barev, květů, ţití velkou agoniize vzduchu vašeho jak hořký nápoj piji!SIESTASen modří šedivých ve stínech sněhu oţil,však záře usnula ve zrůţovělých ţlutích;ve štolách světla vzduch se v ztuhlých vrstvách sloţila sípot os, jímţ kvílí kola větrův, utich.Klid bílých linií se tiše krajem snovalv šat slabě vzdmutých ploch a lesů mrtvých ladem;let ptáků v azuru čar sítě nerýsoval,dech ţivých nesráţel se v bílou páru chladem,jen Velká Myšlenka jak oblak táhla nivou,hrou stínů mluvila, snem světel, hlasem ticha,sil sepětím a dominantou zádumčivou,jeţ z hudby sněţných vln do lidských duší dýchá.14

BŘEZENDéšť světla krvavý ze slunce ohněm prýštil,šer věčný prostoru pil jeho nektar lačen;do modří brunátných se na východě tříštil.a v ţhavých úlomech plál štěrbinami mračen.Dech vlhký vytryskoval z němých rozloh plánía z boků čerstvých brázd do vzduchu vůni mísil,vod studený zněl smích a v ozvěn tiché štkáníjak oţivený puls se svěţím rytmem křísil.A v zemi navlhlé a zapařené mízoudnů příštích dřímal svět, šleh barev, sil a jasů,trav šumné království a s atlasovou řízousbor teskných lilií a plavé zlato klasů;mdlý oddech šeříkův i loubí modré stíny,v nichţ jednou bílý ţár ve ţhavém písku usne,a libel malachit krouţících nad leknínyve vlhku teplých par a v lázni vůní dusné;na květech akátů zor zrůţovělý pocel,jenţ zemi zaţehne a rozleje se nachemv těl brouků tvrdý kov jak v zakalenou ocela v křídla motýlů jak jemných barviv prachem;tep ţhavých ţádostí, jenţ viny ţití vzrušía prškou jasmínů se v záhon citů slije,i písně básníků, jimţ analysa v dušisnů svěţí akvarel svým chladným deštěm smyje.15

VĚZEŇV tvých zracích, Nejatá, jsem marně duši koupal,jak temný oblak mlh nad kraje šíří zaleh:kouř vlastních myšlenek mi z tvojich vůní stoupal,a vlastní krve vzdech jsem cítil ve tvých ţalech.Mé srdce třáslo se, kdyţ k tvému jsem se chýlil,šer vlastních ilusí jsem z tebe barvou vysál,a vlastní duše hlas z tvých modliteb mi kvílil,kdyţ na svém oltáři mi otevřelas misál.Ros masné bohatství, jeţ bílý poţár ţehnea v slzách oslnivých na ňadrech květů pálí,i výheň západů, jeţ teplou krví šlehne,jak z poraněných ţil by stříkala ti dálí,mlh hábit kající nad nahotou tvých plánía dusot černých dní, jeţ slyším z dálky cválat,tvých stromů němý ţal a smutek odkvétáníi třesoucí hlas vod a noci teskných náladz mé krve vyrostly. Mým snem jsou barvy ţhoucí,kdyţ z hlubin umdlených se zdviháš, smutná, jarem.Nad výhní duše své do skelné hmoty vroucíjsem smáčel píšťalu a vydechl tě tvarem.A v teskném nadšení kdyţ vzlétám osvobozenz tvých loktů vysněných, i tu se zpíjím vínem,na vlastních vinicích jeţ uzrálo mi v hrozen,mou krví zahořklé a mrtvých dnů mých stínem.Svůj hrad jsem vystavěl na mračné výši spádné,šer vlhkých katakomb se v jeho skály vrývá,a v klenbách plačících, kde ţal a ticho vládne,za ţiva zazděná má píseň noci zpívá.16

Čas lije se prškou mrtvého listí, jeţ slétlase stromu tvého. Ó, rci, zda duší se vesnímv duh krásu, jeţ leţí v hrobě bílého světlajak spící sonata zvuků v mlčení lesním?V dech kamenných květů, jeţ jednou dýchaly něhuna ostrovech propadlých v modrá zrcadla moří,kdyţ zem ještě teplá se třásla v panenském ţehupod úrodným objetím bílých nocí a zoří,a z uhelných lesů kouřila hrůza a sálase tajemným fermentem v krví mladistvých rubín,z hvězd problémů skvoucích jak signál výstraţný plálatmou nedávno nalitých zraků a do duší hlubin?Bod oţivlý prachu, zvířený cyklonem věků,jsem bílý stvol trávy, dušený prérií ţití,a ze stromu tvého slzami horkými tekujak z rozsedlin kůry guma, jeţ opálem svítí.Svůj žal jsem položil na stůl tvůj obětní,ó Teskná v záři hvězd a v světel písni ranní,jeţ tiskneš v tajemství svůj prsten pečetní,paprsků stlumených a spících zvuků paní!V květ snění uvadlý tvůj soucit rosou dýcha v loţe vlhké sleť mi,kdyţ v němé bolesti jsem poklad hodin tvýchjak černé krystaly ti vylamoval ze tmy.Kdyţ střel se blankyt můj mlhami zatíţennad smutkem neznámých a nepřístupných mořía sbor mých nadějí, jak zástup bledých ţen,kol mého loţe stál a plakal v tichém hoři,17

ze zahrad věčných jar kdyţ úsměv vál mi v tvářjak hudba stínů v sadecha ţivot můj se třás, jak v jeho zrudlou zářz bran otevřených Tajemství by průvan zadech.Kdyţ náraz věčných sil mou duší zpěněn vřelhnán tíhou zničení a galvanismem bolu,jenţ mlnem ţíravým se střebe v ţivot těla zemi obíhá od pólu krouţe k pólu,v ţeh jisker prokmitá se v řasách jemných cev,do uzlů ţil se slíváa pulsem zrychleným na ţhavou tepe kreva škálou bolestí po strunách nervů splývá.A v tichu dráţdivém kdyţ v němém zápasevln jemným přílivem naráţel v bytost moji,jak chvění magnetické jehly v kompasemou duši zastavil a k svému táhl zdroji.A sklíčen tušením, jeţ úzkost provázía v těţký soumrak šíří,proud jeho cítil jsem, jak v krev mi přecházía k pólům Tajemství mi ţití jehlou míří.MOTIV Z BEETHOVENATo z dálky staletí van tichý v tvář mi nedých,tvých tónů byl to hlas pod okny duše mé,jenţ na mne volal: Pojď, a v svitu září bledýcha v zlatém dešti hvězd se koupat budeme.Spí vůně v zahradách a blankyt na jezerech,zor příštích andante do poupat zavřel květ,spí písně v teple hnízd a v dálek pološerechvír barev zpěněný kles ke dnu tich a šed.18

Par oddech stříbrný nad zemi závoj potáhdo světla zasnován jak z vláken asbestu,a v černých táborech ţal lesů na samotáchdo mechu v umdleném si lehl šelestu.Tma kleneb závratná nad lustry hvězd se vznesla,pel prachu kosmický, z ní tichá padá tíţnad šíří prostorů, kde v dálkách šumí veslaodplulých staletí. Ó pověz, necítíš,jak noci narkosou dech unaven se úţí?A lehký šumot snů jak letěl kolem nása úsměv jasmínů a bázlivý dech růţído vání křídel svých ze svého šatu třás?Vzpomínek červenec jak v duše ţár ti vzrůstá,zdroj zadrţených sil ti bije v stěny cev,ţeh prudký polibků ti zapaluje ústaa světlem narudlým ti v ţilách svítí krev?Ţe pigment zřítelnic ti vnitřní poţár proţíh,stín, řetěz kroků tvých, ti rozlomil a sňala v duše komnatách na myšlenky tvé loţíchmou spoután hypnosou se poloţil tvůj ţal?A cítíš Jeho dech, jak z mlţí Mléčné dráhyna rosu stříbrnou se v hvězdný sráţí luh,a touha po smrti, jak příliv sladké vláhy,a rozkoš vítězná a černé víno tuh,na ňader úbělích jak spočinutí měkká,a nahých ramen dvou jak chtivé sepětív tvou bytost pohnutou a opojenou stékáve smyslů umdleném a těţkém zajetí?19

Pojď, olej tónů svých jsem nalil v lampy krystal,z kamenů svítících jsem sklenul kryptu tvoua z květů zázračných jsem měkký polštář schystal,kde v řasy vůní mdlých dáš hlavu zemdlenou.Pojď, slyšíš zvony mé? Neţ v procitnutí chladnéţal kouzlem uspaný ti v duši oţije,má píseň pohřební ti sladká na rty padnea v jednom pocelu tvé ţití vypije.A jitro věčných dní aţ vzplá ti zruměněné(déšť růţí ohnivých), tu bude se ti zdát,jak kdybys v loţnici měl okno otevřenéa ranních písní mír tě ovál ze zahrad.AGÓNIE TOUHYZda v pánvích západů vyhasly hořících jantarů víry,zlat zelený var na popel spálených duh,a půlnocí svit, jenţ modrými parami sírymlh závoje bílí a hází na zčernalý luh?Dnes barev necítím dechu, jenţ éterný prýštído duší, jak vůně, jíţ dýchá tajemství sad:spí v nervech ruky mé tvarů vlnění příštía síla, jeţ tká jim z předených paprsků šat.Má touha ţízněním nadzemských květů a foremdnes umírá, ve zracích sluncí neznámých zář,a s voskovic světly táhnou mé myšlenky sborema obnášejí jí horečně vznícenou tvář.20

NÁVRATMá duše se vrátila z kvetoucích zahrad a měladech noci třpytný na nádheře údů. Růţovým zlatemzor navlhlý vějíř ovál jí vlasy a z jejího tělajak lilií nesmělý pozdrav se vůně lila jí šatem,jenţ utkán byl ze snění soumraků. Stlumené přívaly světla(hvězd oblaky bílé tak za nocí červnových sněţí)se prolévaly jí z očí, a na tváři v úsměvech kvetlají růţová radost a se rtů jí padala čistá a svěţíjak procitnutí stříbrných strun. Ó Zářia Šeření bytosti mé! Ty paprsku věčného chvění!Znám rozkoš těch kvetoucích zahrad, kde bledost tvých tváří(ó vynucené polibky dní!) na růţe se mění,znám tavená zlata, jeţ ve vlasech hasnou ti v ţáru,a nocí tvých závratný mír, jak oddech a vanutí křídel,i zapovězený půvab těch lázní, kde v stříbrnou párujsi vystoupla zmladlá a vonná jak z pěny růţových mýdel.Ó proč jsi se vrátila? V krajiny spálenou tíţi,kde jak z loţisek hašených vápen zdvihá se mlhaa květy umírají pod krystaly solí a níţíse zlomené v tlející zemi? Ó viz, na hřbitovech zvlhájak v narudlém pláči i náhrobní mramor. A setmělou stepípřed blíţící se bouří i ticho úzkostně zalká.A ty jsi se vrátila! Do věčného šera, kde úsměv tvůj lepýti uhasne v tváři, zbělí ti na rtech a únavná dálkatěch zahrad, odkud jsi přišla, ti slzami v zraky se velne,Samota, přadlena němá, ve vychladlé síni sedne ti k bokua v tváře tvé, blednoucí, ponoří zraky své ztuhlé a skelné,v nichţ dříme tajemství posledních snů. Aţ v šedivém toku21

noc lítostné touhy stiskne ti prsa, smutek věcí a času,dní, které nastanou, bolestné šeření prvé,a vztyčená vášní, schvácená něhou (ó smutná!) na místě jasupít budeš jen brutální rozkoš z nečisté číše mé krve.Z VĚČNÝCH DÁLEK...Z věčných dálek v duši mi zpívápíseň monotonní,spodní oktáva zádumčivámé klaviatury jí zvoní.Na rty ve smíchu mi vtékátřísla jak chuť do vína mého,slzy nahořklé mlékaze stvolu přelomeného.Vzpomínek rytmický ovan,v ţádostí bachantických tancích,stesk její doznívá začarovánv resonancích.V rozkoši krví mou se pěnía na samotáchv dlouhá adagia polosněnív pochmurných notáchmi vzrůstá. Paprsků umdlených míremneusíná,jak oblaky hmyzů kovovým víremv černé klenby svých zvuků mne spínáa vysává. Ó dálky a noci,mdloby a sny! Kam nelnou22

se její tóny? A jakou mocízničím ji v sobě, nezničitelnou?Ve zpovědnicích a před oltáři,v hrobových tiších bibliotékstudeným křídlem v tvářivane mi její dotek,v mé barvy se olejem slívá,z křídel mých inspirac zvoní,v ţalu mém výsměšně zpívávěčná a monotonnía na ţhavých plotnách mého ţitív pěnivém klokotá varunápojem smrti mé, z nějţ budu pítiMysterium zmaru.NÁVŠTĚVAŘekl jsem: Sestro, jeţ záři vyhaslých sluncí máš ve zraku,prodli a studenou ruku svou mi (bych zahřál ji) ponech.Byl večer, a něco teskně minulého vonělo v soumrakua plakalo kovovým zaštkáním v zvonech.I uviděl jsem ji, duši svou, zardělou mladosti záchvěvem,jak vystoupla jednou do šedivé mlhy svítání mého:zapomenuté dítě, jeţ před bouři hraje si s úsměvemna prahu domu uzamčeného.V závoji bílém a veselou, jak druţičku v průvodu pohřebním,a šťastnou, jak v domě, kde oheň vypukl v noci, dech spících,panenskou nevěstu v modlitbách přede dnem svatebnímnad loţi umírajících.23

Dechla mi do tváří, jak vůně odkvetlých růţí kdyţ zavaneze vzdálených zahrad a na rtech usládne v pocel,a záclony záře východní, z nejčistších paprsků utkané,mým nemocným touhám zavěšovala do cel.SNAD POTOM...Tu hudbu mi nalej v akordů křišťálnou číš,kde z tónů zvětralých] jisker se zdvihá mámivá tíţjak výpar z nejhlubších sklepení duše, kde v stínechzrá výčitek oheň ve vzpomínek kvasících vínech.Na úpatí pohoří Smrti, kde v ledovců závratný spádse smývá Věčnosti příval, chci umdlený spáta ilusi dní, klam krve a šero vlastního ţitíjak dusivý sen, jenţ na prsa kleká, chci sníti.A probuzen lítostí duší svou povstat, za tisíce jarpod zestárlým sluncem aţ blankytu vyhasne ţára k vychladlé zemi jak uhelný milíř, zetlelý v kouři,se zřítí udušen ţivot pod nánosem věků a bouří.Snad potom, v ţal posledních soumraků, vzpomenu zpětna světla vyhaslých lilií a západů krvavý květ,na hudbu pěnících vod, jak v stlumeném zachvění citerv ruch růţových slavností zvonila za vyhaslých jiter,a v zelených niv na zářivé průvody slunečních dní,jak v triumfech táhly, v jásotu barev a v šelestu ţnípod rozpjaté stany čekajících nocí, z nichţ lila se jednouna hlavy dávných národů vůně. A procitlé zvednouse písně bývalých tuţeb, pohledů doznělý smícha rozkoší ţár, jímţ dýchal těl vonný a chvící se sníh,24

a z dýmu vyhaslých věků a ve tmy zapadlých vodopádechsnad s lítostí ucítím vlastního ţivota teplo a vůni a zádech.POHLED SMRTIU hlav loţe a v soumracích tušení mnohokrát, vím,pohled můj zhasínal před vítězným pohledem tvým.V mém slabost a touha, smích ocele blyštící v tvém,a v jeho zrcadle myšlenku vlastní uviděl jsem.Šla bledá a zmatená v dálku zavátých, neznámých Městdo šera a polárních nocí němou únavou cest.Úzkost nejistoty tuhla jí v tvář a věčných prostorů chladna zmučené údy spínal jí, umdlené, kovový šat.V záhyby mizících tvarů mlhami ze zraků tvýchjak z květu mystického stromu střásal se přívalem sníha houstl a temněl, zář do sebe vpíjel a šlehal a vál,na ranách mé myšlenky jak v narudlých plamenech tál.U hlav loţe a v soumracích tušení mnohokrát, vím,pohled můj zhasínal před utkvělým pohledem tvým.Jak somnambul svedený z loţe, bledý, spoután a němpod hypnosou Nepoznaného jdu se svým snema přede mnou chví se, v umdlených rukou mých dní,zraky tvými rozţatá světla pohřebních pochodní.25

VŮNĚ ZAHRAD MÉ DUŠE...Vůně zahrad mé duše,ve mdloby teplých vlnách mi nalité po znavených tvářích,vůně zdvihlé se záhonů přikrytých tisícem nocí!Houstnete v zrychlené výdechy kolébajících se kadidelnic(příšerné kaktusy dýmu vyrostlé ze ţhavého zrní)za přidušeného zvonění řetězů stříbrnýchpři smuteční mši pontifikální.Zapařená vanutí rašelinišť a tlejících mechůnad slehlými vrstvami popela uloţeného staletími,vůně bývalých nálad, zkácených lesů a jar, která zhasla!Lázně mlhy otrávené nad vodami nepohnutýmiv krajině umírajících vegetacía v smrtelné ţízni bílých úpalů letních,jeţ vypily stříbrnou rosu z kalichů odbarvených ţárema vysály průzračnou vláhu rozlitých stínů!Jste vůněmi zavřených komnat,kde na provlhlém loţive mdlobách léčivých esenci a v šeru spuštěných záclon(zatím co ţivot zpívá pod okny v poledním hlaholu zvonůa v opojení slunečních září)svou hlavu boří do měkkých polštářů sněnímá vzpomínka bdící.Z vás cítím nářek uschlých ratolestí jasmínových,jeţ poloţila bílá, chvějící se rukado knihy modlitební.Vůni zetlelých listů, kde se smytého písmakouří se křečovité modlitby vášně,jeţ rozněcovaly oheň ve zracích dávno vyhaslých.26

Vůni pokojů v otcovském domě prodaném cizincia výčitku, jeţ dýchá ze záhybů tlícího šatu mé matky,modlící se za mne mezi Svatými.Vůni rozţehlých hromnic za naříkajících nocí,sepjatých ve fialové řetězy blesků,a vůni kouřící z černého knotu uhaslé svíce,jíţ byla obnášena tvář umírajícího.Úsměv uvadlých fial,jichţ neutrhla pro mne milující rukaa nepodala mi v den mého narození.Vůni neznámých květů, jeţ prýští v jediném rytmuse štkáním vodotryskův modravém zátiší zamčených parků (ó milující!)kam abych vkročil, nikdo mi nepodal klíčů.Vůni rozpuštěných vlasů a bělostných rozchvění těla,z něhoţ do cizích dní lilo se opojení hvězdami pršících nocí,které se pro mne nezešeřily.Vůně zahrad mé duše,vůně zdvihlé ze zákonů přikrytých tisícem nocí!Vůně palmových hájů a stepí rozkvetlých lilií,nápoji sládnoucích ve chvílích dohořívajících soumraků,na zpocené čelo vlídné zavanutí stydnoucího dechuod břehu mlčících řek, jeţ ústí do zálivů Smrti!Ó, pozdravení letící větrem ze vzdálených oás,hřmící hymno vodopádů neviditelnýchza modravým pohořím země zaslíbené!Ó, vůně nepřístupných ostrovů za odvátými mlhami světla, barev a tvarů!Pod vašimi oblaky táhly se sbory mých zemřelých snůjak procesí unavených poutníků k zázračným zřídlůmna posvěcených pahorcích a ke katedrálám!27

Dýchaly jste na mne ţivotem těch podivných květů,jeţ zavřeny slunci otvírají se slavnému mlčení hvězd:ve chvílích bolestného mrazení nad nevyslovenými výkřiky písně!nad posečenou a zeţloutlou úrodou odkvetlé touhy!z mystických věnců modliteb u loţí ustlaných naposled!v zelených soumracích mdloby, které mne objaly v chrámě!v umdleném klesnutí rozpjaté náruče po usměvavém stínu!kdyţ nepřátelská duše vyšla mi naproti z milovaných zraků!kdyţ čekal jsem marně, aţ pokvete červánků zlato v polárních nocícha vychladlou zádumčivé resonance, z nichţ nízkým kouřem se valíţal Minulosti a úzkost Nepoznaného.ZAPOMENUTÍDen modravý zarděl se lichotivým smíchem a vzplál,hra jisker se radostně třásla a stříkala v sněhu,dech sladký jak prchavý olej ve vzduchu voněl a tála v krvi mi hořel vířil.Po tvářích bolesti rozlil se úsměv a mír,chor pohřebních písní se roztál v milostnou něhua házel jásavá echa, jak plesáním zvonů a lyrby svátek světily dálky.Byl jiného ţití to reflex a v duši mi šlehjak dávný azur, před staletími jenţ svítil?Či procitla rozkoš v mé krvi a onoho večera dechpřed svatební nocí mé matky?To z břehů Mlčení vítr mým osením táh,v něm třesení neviditelných křídlech jsem cítil,a anděl mé myšlence, jak v Gethsemane na modlitbách,číš tajemné útěchy nalil.28

ZNAMENÍ DUŠEMystické znamení duše, potkání spřízněných paprsků dvou,tvůj úsměv, umdlený, zemřel dávno před smrtí tvou;jsou rytmy zádumčivých písní, jeţ po léta v duši mi zní,a úsměv tvůj, svatá, uhasne jen se zářením teskným mých dní.Tvůj úsměv! V něm smutek a rozkoš se zlíbaly v omlazující ţeh,na cestu tvých pohledů lilie házel a tušení vonný dechz něj sálal, duše zardíval touhou a světla jak jiskřivý pelv slov tajemném šeru a v myšlenek pohrouţených stínech se chvěl.Nikdy nezřel jsem ţeny, jíţ z tváří svítil by úsměv jak z tvých,a kdybych ji uzřel, květen bolestné lásky v má okna by dých,z něj přijal bych úzkost tvé duše, bloudící v neznámou dál,jak otráven sladkostí polibku, jejţ bych se utrhnout bál.LÍTOSTMám v duši lítost spoutaného v loţi,kdyţ vítězné volání zvonů třese se s nejvyšší věţe,(oltáře k Boţímu Tělu postavil s liliemia v stříbrných svícnech dal kvésti chorobnému prosvítání plamenův poţárech slunce),kroky davů kdyţ dusí se v zelených kobercích kvítía v zlomených rytmech se třesou z vonného rákosís teplými výdechy vod,pozdravení zahrad kdyţ svítí z věnců druţičeka díky ţivota kdyţ pluji plachtami vzdutými slavně po vlnění dýmův chorál Tajemství Nejvyššího.Mám v duši lítost zchudlého vládce nesmírných rozloh,kdyţ unaven ţitím slyší praskání klasů na úbočích niv:chumáče stříbrných jehel, přesýpaných větrem,29

třpytivá mračna bizarních hmyzů, usedlých ve zvonivých stvolech,večery unavené vůněmi, odpočívajících na vinicích;svou hranu on slyší z řinčení kos, pohřební písně z výkřiku síly;čí bude úroda zrní, kde v lesklých šupinách ztuhly paprsky dnía v černavých hroznech krev země?Kdo nadýchal mrazem v má okna a zamlţil čisté zpívání barev?V bílých sálech nad mým pokojem zaplanou večerní lustry,zrcadla s úsměvem vrátí radostná zardění tváří,studená skla se rozţhaví sněhem vlhnoucích ňader,vzduch zahoustne výkřiky smíchů a vůní.Rytmické údery tance!Mám v duši lítost vězně v den slavností májových,lítost milence u dveří chrámů v den zasnoubení,lítost vypovězeného v hučení děl, jeţ vítá korábys prapory rozhněvané dálky,lítost vysíleného hledání snů za prvním zamořením úsvitů,lítost pohledů unavených marným čekáním před odjezdem,lítost vadnoucích tváří, které se nezarděly políbením,lítost cizince, dojatého naivním obejmutím vánoční písně,lítost hudebního nástroje zavěšeného nad loţem mrtvého mistra,lítost květin, kterých nikdo neutrhl a neobětoval ve vázách na oltáře,lítost světla, které dohořelo v lampě osaměléa jehoţ nikdo nepostavil do loţnice milujících.Hodiny mé minulosti odešly ode mne a já jim nenatrhal kvítí,dni přicházely důvěrně a já jich neozdobil růţemia nenaţal jsem jim zrajících paprsků,nastala doba soumraků, vítr Neznámého se zdvíhá v alejícha ani jedna veselá píseň nezní mi z dálky.30

VONNÉ SOUMRAKYZ oltářů Věčného aţ na obzorsloup ohnivý se prochví éterem,a z hasnoucího uhlí ţhavých horse zdvihne soumrak v tichu nádherném,kouř zchladlých paprsků svých prolejenad unavená rozestření lícha v balzamických slzách olejeutiší rány květů krvavých,nad hříchem země stíny přikryje,otevře hvězdná okna Tajemnua hrubou šťávu barev vypijea přelije ji, čistou, v kraje snu,mou duši v teplých vlnách prostře sev květ fosforeskující rozvitou,cel unavenou tkání otřesea hořkou jejich vůní sloţitou.Z ní vstane úsměv ranních záření,kdyţ k mému loţi chvěl se, zádumčiv,pohřebních zvonů těţké vlněnínad modrou dálkou nepřístupných niv,den únavy, jenţ bílým ohněm práha rozkoš síly vypil ţárem svým,čas tajemný, jenţ krajem ţití táha dýchal hodin rytmem umdleným,dech vůní cizích zahrad nasycena zráním cizí setby u mých cest,zrak lásky v cizích nocích zanícena cizí štěstí v odpovědi hvězd,31

zpěv marné touhy hlaholící v snechna zlatých strunách příštích úsvitů,kde v moři vůní nových sluncí ţehplá modrým květem nových blankytů.SLAVNÝ SMUTEKOkamţiky slavného smutku dýchal jsem z atmosfér Tušení,kdyţ paprsky Věčného proťaly teskný sen,jenţ mlhami kouří se v mé duši z tajemství věcí.Tenkrát opojení nekonečných jar sálalo z kalichů květů,záření nespočetných dní zpívalo v naráţení bílého světla,tisíce neznámých nocí pršelo zlatými lijavci hvězd.Staleté hymny budoucích lesů šuměly v korunách stromůa bohatství nekonečných ţní vlnilo se ve vlhkém výdechu země.Ze zraků milenců lila se rozkoš a smutek nesčíslných bytostí,plamenné poţáry příští touhy hořely v ruměncích tváří,vé vášnivém vlnění slov třáslo se pohnutí nezrozených davůa v modlitbách věčná úzkost budoucí nejistoty,ubitá pýcha myšlenky blednoucí před utkvělými pohledy Jeho.V těch chvílích smutek můj byl jediným vzedmutím věčného smutkurozlitého staletími, zaplavujícího národy, zmítajícího vlnami duší,rozţhaveného v ohnivé brázdy fosforeskujících vlnpod němými klenbami nocí,z nichţ výkřiky otázek vracejí se echem vysíleným dálkoubez odpovědi.32

UMĚNÍÓ teskný hřbitove, kde duše Velkých snía v hroby staletí obr skvoucích stínů vchází,ţár ohňů mystických jak záţeh polárníti k branám reflex hází!Tvých jasů somnambul se blíţím ve tvůj sad,kam prolévá se noc jak záliv černých mořína mrtvých květů luh, jenţ v modrých září šatjak siný fosfor hoří.Slov němých výchvěje, dým vášní vyhaslýchv ţal tvého mlčení čas napjal přízi šerou;vzdech mrtvých zástupů ti těţký stoupá z lícha tlí tvou atmosférou.Ó Věčný, rci, zda smím, kde chrám Tvůj z kovu čnínad městem mramoru, své krve touhou nečist,při malém oltáři pod klenbou pobočníTi mši svou tichou přečíst?Do vína extasí ţivota máčet chlébna stole obětním, jenţ posvěcené kryjepod snů mých růţemi a světly modlitebTvých mrtvých relikvie?Zda v zlato kalicha, mých rukou slabých tíţ,krev svoji zázračnou dá těla Tvého hrozen,a světlem andělů zda zrak můj roznítíš,jenţ k pološeru zrozen?Na hranicích svých dní Ti volám: muč a pala v bolů ţalářních mi tvář mou vyběl na sníh:já v díků kadidlo do vůní spálím ţalTi ohněm rytmů v básních!33

A pěnu rozkoše, jiţ hází lásky var,na purpur koberců Ti v bílé kvítí nastrui blaho dívčích těl, kde v ňader lita tvarspí vůně v alabastru.Svou duši v ţhavý sloup vysálám do nebesa v rakev síly své jak v cín se sloţím ke snu,aţ křečí Tajemství jak poraţený knězu oltářů Tvých klesnu.34