2/2009

Ze školy • Třináct much na pomerančiV neděli 11. 01. 2008 jsem jel s několika spolužáky na lyžařský kurz do Rakouských Alp. Odjížděli jsme pozdě v noci od školy. Jelikož ale nejsemz Liberce, musel jsem vyrazit o něco dříve, nejen kvůli vzdálenosti, ale i počasí, a tak cesta s mými rodiči trvala poněkud déle než je obvyklé. Popříjezdu ke škole jsem se pozdravil se všemi spolužáky a společně jsme se vydali s cestovní agenturou do Rakouska.V průběhu cesty se nám řidiči autobusu představili. Protože jsme ale byli líní, tak jsme je pojmenovali Karel-řidič a Karel-průvodce. Tento nápadjsme okopírovali z filmu Účastníci zájezdu, ale nikdy jsme se neodvážili je oslovit Karle. Cesta nám ubíhala velice pomalu, protože Karel aniKarel nám nepustili žádné video, zřejmě kvůli pozdním hodinám. Se spolužáky jsem seděl v zadní části autobusu zvaná „pětka’’, a tak jsme cestupřežili i bez videa, neboť jsme se dokázali zabavit sami. Karel nám stavěl každé tři hodiny, abychom si mohli dojít na záchod a protáhnout se.Během brzkých ranních hodin jsme dorazili do Alp a bylo pro mě velice vzrušující projíždět krásným údolím hor až k místu určení.U dolní stanice lanovky jsme se převlékli a připravili na lyžování v tomto malebném středisku. Při výjezdu kabinkovou lanovkou k hlavním sjezdovkámse nám otevíral krásný panoramatický výhled na Alpy. Po rozdělení do menších skupinek jsme se mohli vydat na sjíždění sjezdovek.Během první jízdy dolů jsem poznal, že se ve mně něco změnilo. Už jsem nebyl ustrašený z každé boule, nerovnosti nebo lidí. Bylo to hlavněkvůli krásným širokým a upraveným sjezdovkám. Po postupném sjíždění na stále nové a nové sjezdovky se náš první lyžařský den chýlil kekonci, a tak jsme se vrátili k autobusu a jeli se ubytovat na chatu. Všichni po příjezdu co nejrychleji vyskákali z autobusu, aby zabrali nějaké tolukrativní místo na již předurčeném pokoji. Ani nevím jak se mi to povedlo, ale na našem pokoji, kde se nacházela většina lidí z naší třídy, jsembyl první, proto jsem si ihned hodil věci na postel u topení pod oknem. Po příchodu ostatních členů pokoje bylo hned jasné, že tu bude bydletta nejveselejší parta z celé chaty.Po vybalení věcí jsme se vydali na večeři. K jídlu vždy byla nějaká polévka a druhé jídlo, spíše to, ale připomínalo pozdní oběd. Při příchodu dokuchyně pro svoji večeři jsem měl na sobě tričko s nápisem SDH Svijany a logem pivovaru, které nosím na hasičské soutěže. Karlovi se hnedrozzářili oči, protože i on měl na sobě triko s logem Svijan. Bylo mi proto jasné, že si s Karlem budeme rozumět díky tomu, že pocházím ze Svijan.Po večeři vždy následovalo nějaké to video s lyžařskou tématikou. Po ustanovení pravidel pro ubytování se většina z nás tloukla do hlavykvůli tomu, že večerka byla už v deset a budíček v sedm hodin ráno. Mnozí z nás to nemohli přenést přes srdce kvůli této vražedné kombinaci.Před večerkou jsme neustále vymýšleli jak se zabavit, někdy to šlo těžce, jindy zase lehce.Po dalších dnech lyžování jsme už takřka znali celý areál Saalbach – Hinterglemm nazpaměť. Díky jednomu nejmenovanému spolužákovi jsmese dozvěděli, že v Rakousku se velice levně prodává energetický nápoj RedBull. Poté, co nás Karel dovezl k obchodu, si každý z něj odnášel skorodva kartony tohoto lahodného moku. Nejvíce mě ale nepřekvapila cena pití, ale to, že pokladní s námi mluvila česky. Z toho jsem usoudil, že todneska asi není žádná novinka, když do Rakouska na lyže vyráží čím dál tím více Čechů.Po příjezdu na chatu jsme jako obvykle šli na večeři, po které následovala promítačka a opět videa. Vždy jsme byli rádi, že už je tato někdy nezajímaváa nudná část za námi. Po příchodu na pokoj si skoro každý dal nakoupeného RedBulla. Po osvěžení našich těl a myslí, jsme přemýšlelico dělat dál. Jistí nejmenovaní žáci pak začali rozbíjet plechovky buď holou hlavou nebo helmou. U tohoto velice záživného a pro někoho bolestivéhonápadu jsme se velice zasmáli. Nálada pak v našem pokoji pomalu začínala uvadat a přemýšleli jsme co dál.Někoho poté napadlo vyzkoušet, kolik lidí se vejde do spodního patra palandy, která se nacházela u nás v pokoji, a tak jsme se jeden po druhémnaskládali do palandy. Užili jsme si tak velkou legraci, ale pořád jsme věděli, že se do postele vejde daleko více lidí než bylo v našem pokoji.Jakmile jsme po pečlivém naskládání zase vylezli, šli jsme shánět po chatě nějaké dobrovolníky, kteří se budou chtít zúčastnit tohoto historickéhomomentu. Hledání nám nedalo velkou práci, a tak se skoro celá chata shromáždila u nás v pokoji. Tak jako předtím jsme se začali skládatdo palandy. Většina spolužáků se ale spíše přišla na tento bláznivý kousek podívat, ale i přesto jsme pokračovali. Po deseti lidech se začínalzmenšovat životní prostor v posteli, ale to nám, oddaným tomuto kousku, nevadilo. Poté, co si dva lidé lehli na naše hlavy nebo tam kde bylomísto, jsme ještě pořád věděli, že jsou zde rezervy. A tak se tam začal skládat třináctý a bohužel poslední člověk, protože v momentě, kdy na násvlezl, postel pod námi praskla. Nikdo bohužel nepřemýšlel nad tím, jakou má postel nosnost, ale kolik se nás tam nakonec vejde. To už nikohonezajímalo a dali jsme se všichni do smíchu. Zanedlouho nás smích přešel a začali jsme se starat o to, co uděláme s rozbitou postelí. Jelikož bylamístnost plná mozkoven z naší školy, začali padat návrhy. Mezi nimi se třeba objevilo i to, že prasklá prkna máme vzít lepenkou a nestarat se,nebo že máme postel podložit plechovkami od RedBullu. Až jedna chytrá hlava navrhla, aby se zavolali kolegové strojaři, kteří jsou studovanína takové to věci. Samozřejmě pan strojař začal říkat nesmysly o tom jak nakreslit technický výkres a podobné pro nás neřešitelné nápady. Porozchodu spolužáků jsme se domluvili na tom, že se o tom budeme bavit v utajení, a proto krycí jméno pro postel byl pomeranč a pro každéhočlověka na té posteli byla moucha. Celý večer jsme se tomu smáli a vyprávěli si příběhy o tom, jak 13 much sedlo na pomeranč, který následněprasknul. Vymysleli jsme proto úplně nesmyslný příběh, jak se to stalo, který ráno pověděl majitel postele, který se této akce vůbec neúčastnil.Bohužel pro nás celá tahle záležitost praskla a museli jsme se složit na opravu postele. Bohužel se ale nepřiznali 3 mouchy, které na posteli takébyli, a tak platilo jenom 10 much. Tento příběh o 13 mouchách na pomeranči pro nás všechny bude legendární.účastník zájezduZKRAT - školní časopis SPŠSE a VOŠ 2.3.2009 strana 8